Evropa si dlouhá léta namlouvala, že bezpečnost je trvalá služba dodávaná z Washingtonu, zatímco sama odkládala těžká rozhodnutí o investicích do obrany, průmyslové kapacity i politické odpovědnosti. Výsledkem je stav, kdy se alianční závazky staly křehkou fasádou a evropské elity působí spíše jako pozorovatelé vlastního úpadku než jako aktéři, kteří by dokázali krizi řídit. Varování bývalého zástupce vrchního velitele NATO v Evropě Richarda Shirreffa, že aliance v současné podobě fakticky přestává fungovat, není přehnaným výkřikem do tmy, ale nepříjemným zrcadlem evropské pasivity. Původní text vyšel v deníku Handelsblatt a jeho teze jsou v evropském prostředí často odmítány spíše proto, že odhalují pohodlné lži, na nichž stojí současná politika.
Na východě kontinentu mezitím pokračuje válka, která měla Evropu dávno probudit z iluzí. Místo toho sledujeme zdlouhavé summity, opakující se sliby a pomalé tempo dodávek, které často nestačí ani k udržení současného stavu. Evropa se tváří jako morální lídr, ale její reálné kroky ukazují spíše strach z politických nákladů než odhodlání nést odpovědnost. Ukrajina se tak stala zkouškou evropské věrohodnosti a tato zkouška zatím vyznívá rozpačitě.
Zvláště varovné je, že část evropských lídrů reaguje na proměny americké politiky poníženým přizpůsobováním se a osobní diplomacií bez obsahu. Představa, že okázalé státní návštěvy, slavnostní večeře a prázdná gesta dokážou nahradit strategii, je naivní. Takový přístup nevede k posílení postavení Evropy, ale k jeho dalšímu oslabování. Pokud se klíčový spojenec chová nepředvídatelně, odpovědí nemá být prosebné chování, nýbrž budování vlastní síly.
Evropská unie přitom dlouhodobě selhává i na úrovni praktických kapacit. Obranný průmysl je roztříštěný, výroba munice zaostává za potřebami moderního konfliktu a společné projekty se topí v byrokracii. Politici rádi hovoří o strategické autonomii, ale bez reálných investic do výroby, výzkumu a výcviku zůstává tento pojem prázdným heslem. Místo soustředěného úsilí sledujeme národní egoismy, které si chrání vlastní zakázky a krátkodobé politické zisky.
Zvýšení obranných výdajů je dalším bodem, kde se evropská rétorika rozchází s realitou. Zatímco se na summitech hovoří o historickém zlomu, v rozpočtech se často objevují jen kosmetické úpravy. Odhodlání investovat do obrany naráží na obavy z nepopularity, přestože právě tato neochota vytváří dlouhodobé riziko pro bezpečnost obyvatel. Evropa si zvykla, že bezpečnost je levná, a odmítá přijmout fakt, že levná bezpečnost neexistuje.
Pro menší státy, včetně České republiky, je situace obzvlášť nebezpečná. Bez pevné a věrohodné kolektivní obrany se ocitají v prostoru, kde o jejich osudu mohou rozhodovat silnější hráči. Pokud Evropa nepřestane přešlapovat na místě, hrozí, že se znovu stane prostorem, o němž se rozhoduje bez ní. To by byl návrat k logice, kterou evropská integrace slibovala překonat.
Krize NATO tak není jen krizí jedné organizace, ale především krizí evropské politické odvahy. Pokud Evropa nepřijme odpovědnost za vlastní obranu a nepřestane spoléhat na to, že ji někdo jiný vždy zachrání, bude platit stále vyšší cenu za vlastní pohodlnost. Tato cena se nemusí projevit hned, ale její důsledky budou o to tvrdší. Okno příležitosti k nápravě se rychle zavírá a další odklady už nejsou výrazem opatrnosti, ale selháním politického vedení.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: https://www.handelsblatt.com/meinung/global-challenges/gastkommentar-die-nato-in-ihrer-jetzigen-form-ist-tot/100196763.html
