Jan Zahradil, někdejší europoslanec a zakládající člen ODS, dnes působí jako zahraničněpolitický expert hnutí Motoristé sobě. V rozhovoru pro pořad Chuť moci se ohlédl za svým působením v politice, hodnotil současnou podobu Občanské demokratické strany, vysvětlil svůj pohled na migraci i na vztahy s Čínou a Evropou.
„Mám pocit, že můj polistopadový život má v sobě nějakou logiku, nějakou kontinuitu,“ říká Zahradil, který se do politiky dostal po roce 1989 z technického oboru. „Já jsem žádné teoretické politologické vzdělání neměl. Bylo to empirické osahávání věcí, postupné nasávání zkušeností,“ dodává.
Když se ohlíží za vývojem ODS, nešetří kritikou. „Byla to pro mě srdeční záležitost. Stál jsem u počátků ODS v roce 1991. Inspirovala nás britská konzervativní strana Margaret Thatcherové, českým epigonem byl Václav Klaus. Jenže ODS se úplně změnila, vypustila svou původní autenticitu, začala se rozpouštět v koalici SPOLU,“ konstatuje. Podle něj Petr Fiala zpočátku působil jako záchrana, ale později „otočil úplně“.
„Z hlediska zahraniční politiky a vztahu k Evropské unii ODS úplně odchýlila od svého dřívějšího pragmatismu a realismu. Místo kritického eurorealismu přišlo přitakávání všemu, co přijde z Bruselu,“ míní Zahradil. Uvádí, že když Fiala nastupoval, měla strana 18 tisíc členů, zatímco dnes jich má méně než deset tisíc. „Navzdory čtyřem rokům ve vládě ODS přišla téměř o polovinu členské základny. Strana se změnila zevnitř i zvenčí,“ dodává.
Současnou ODS označuje za „stopkařskou“ a podle něj v ní zůstali voliči, kteří vítají posun do středu. „Staré voliče ztratila. Část odešla k Motoristům, část k SPD, jiní k hnutí ANO,“ říká.
Zahradil popisuje, že nová pravice, kterou označuje za národní konzervativismus, je odpovědí na globalizaci a politickou korektnost. „Je to návrat k hodnotám obyčejného člověka. Odmítá sociální konstrukty, nárokovost menšin a bezuhlíkovou utopii,“ vysvětluje. Přitom zdůrazňuje, že „menšiny mají mít práva zaručená ústavou, ale společnost nelze rozdělit na množství skupin, které se budou dožadovat speciálních privilegií“.
V debatě o migraci mluví o „dvou velkých diasporách“, které v Česku vznikly. „Vietnamská diaspora je možná největší ze všech zemí EU přepočteno na hlavu. Skvěle se integrovala, nepožaduje žádná privilegia. Ukrajinská diaspora je ale jiný případ,“ upozorňuje. Podle něj je otázkou, zda je pro Českou republiku přínosem, a zda se po válce lidé vrátí domů. „Jedním ze základních znaků suverenity státu je, že si sám rozhodne, kdo a za jakých podmínek smí pobývat na jeho území. Nemůže to za něj dělat žádná nadnárodní organizace,“ říká k migračnímu paktu EU.
Ochrana Ukrajinců by podle něj neměla být automatická. „Nemělo by to být blokové. Musí se to posuzovat individuálně. Bezpečnostní rizika, vztah k branné povinnosti, to vše musí hrát roli,“ říká.
Po odchodu z Evropského parlamentu se Zahradil připojil k Motoristům sobě, i když do strany nevstoupil. „Zahraniční politika mě zajímá. Motoristé mi přišli jako zajímavý projekt. Psal jsem pro ně část programu a dělám poradce,“ vysvětluje. S úsměvem připouští, že by ho bavila role podobná té, kterou měl Tomáš Pojar. „V pozici poradce premiéra ovlivňoval zahraniční politiku způsobem, který běžný občan těžko domyslí. To byla jedna z nejdůležitějších postav vlády Petra Fialy,“ říká s obdivem.
Funkci ministra by však přijal jen s rozvahou. „Ministerstvo zahraničí může být pěkná pakárna. Musíte se starat o úřad, o jeho chod, o financování, o motivaci lidí. To už není žádná romantika diplomacie,“ konstatuje. Tvrdí, že ministerstvo dlouhodobě financuje nevládní organizace, které by bez státních peněz nepřežily. „Otázka zní, nakolik jsou pak ještě nevládní. A když jim na to sáhnete, začnou strašně řvát,“ dodává.
Zahradil chce, aby se Česká republika v zahraniční politice vrátila k pragmatismu. „Školit nevládní organizace někde v subsaharské Africe, jak bojovat s dezinformacemi, to je luxus, který si nemůžeme dovolit. Každý projekt, který platíme z veřejných peněz, má mít reálný efekt, třeba v podobě ekonomické diplomacie,“ zdůrazňuje.
Když přijde řeč na obvinění, že je „čínský agent“, odpovídá s nadhledem. „Ano, jsem pro čínský v tom smyslu, že chci, aby se politika vůči Číně dělala jinak. Ale nejsem pro čínský v tom smyslu, že by mě někdo platil,“ říká. Přiznává, že měl čínského asistenta, který byl „prověřen belgickými orgány“ a „nepředstavoval žádné bezpečnostní riziko“. Vysvětluje, že šlo o odborníka na asijský obchod a ekonomiku.
Psali jsme - Jan Schneider: Je Pithart jenom sklerotický?
„Nikdy jsem nekomunikoval s ruskou ambasádou, v Rusku jsem nebyl, ruské politiky neznám. Tyhle řeči jsou směšné,“ dodává. Podle něj se v Evropě rozmohla „agentománie“ a hysterická snaha nálepkovat každého, kdo má jiný názor.
Ve vztahu k Číně prosazuje rozumný přístup. „Nemusíme se kamarádit, ale musíme komunikovat. Nemáme dělat amatérské provokace, jaké předvedli pan Vystrčil nebo paní Pekarová. Tyto symbolické cesty nic nepřinesly, jen nám mohou poškodit vztahy,“ říká. Varuje před tím, aby se Česká republika dostala na „černou listinu“ jako Litva, která po sporu o tchajwanskou kancelář přišla o čínské zakázky. „Musíme se chovat rozumně. Neznamená to klanět se, ale dělat politiku jako Německo, Itálie nebo Francie,“ dodává.
Pochvaluje však vládní dohodu s Jižní Koreou o spolupráci v jaderné energetice. „To je krok správným směrem. Vytváří partnerství na desítky let dopředu,“ říká.
Na závěr přiznává, že po volbách cítil úlevu. „Přál jsem si, aby to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ta vláda Petra Fialy si porážku zasloužila,“ uzavírá Jan Zahradil.
(Barták, prvnizpravy.cz, foto: datarun)
