Události posledních týdnů na Blízkém východě znovu otevřely otázku, kde končí legitimní zájem mezinárodního společenství a kde začíná geopolitická manipulace. Zatímco západní politická a mediální scéna soustředí pozornost na Irán jako na další symbol autoritářské moci potlačující vlastní obyvatelstvo, skutečný obraz dění zůstává nejednoznačný. Protesty, sankce, hrozby zahraniční intervence i zákulisní role regionálních aktérů vytvářejí spletitou situaci, kterou nelze redukovat na jednoduchý příběh boje dobra se zlem.
Právě tuto složitost se snaží pojmenovat profesor Petr Drulák, bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů a zkušený diplomat, který zpochybňuje dominantní západní interpretaci iránských nepokojů, rozlišuje jejich jednotlivé fáze a upozorňuje na roli sankcí i zahraničních zpravodajských služeb. Irán podle něj není pouze dějištěm vnitřního odporu, ale i cílem dlouhodobého tlaku, který může mít pro region i Evropu vážné důsledky.
„Dojemná péče Západu o Irán. Západní média v posledních týdnech přinášejí řadu informací o protivládních protestech v Iránu, při nichž tisíce demokratických odpůrců islámského režimu mělo zaplatit svými životy. Pozadu nezůstávají ani nejvyšší představitelé politického Západu. Země G7 chystají na Irán nové sankce; i když uvalily protiiránské sankce už asi na všechno, co se dalo. Francouzská vláda uvažuje, jak s pomocí francouzských satelitů pomůže Iráncům k internetu, kancléř Merz dává iránskému režimu už jen pár týdnů. Prezident Trump je natolik znepokojen porušováním lidských práv v Iránu, či spíše tlačen Izraelem, že nevylučuje americký zásah. Pro jistotu zatím uvalil 25% clo na státy, které obchodují s Iránem. Jako obvykle se západní verze událostí jen z malé části překrývá s tím, co se skutečně děje.
Irán v posledních týdnech zažil tři vlny sankcí. První přichází v posledním týdnu loňského roku a je vyvolána drastickým zhoršením ekonomické situace. Bezprostřední příčinou je pád iránské měny, který vedl k prudkému růstu cen a zbídačení širokých vrstev společnosti. Dlouhodobou příčinou jsou západní ekonomické sankce a extrémní výdaje na zbrojení, blížící se 20% HDP, motivované americkou a izraelskou hrozbou. Prosincové protesty byly pokojné a neměly protirežimní charakter.
Počátkem ledna se zvedá druhá vlna, která už vypadá jinak. Ulici ovládnou ozbrojené skupiny, které útočí na policii, mešity a veřejné instituce. Ze spontánního protestu proti bídě se stává organizovaný a ozbrojený útok na režim. Režim se brání, útočníky obviní z terorismu, vypíná internet, střelbu opětuje střelbou a zahajuje masivní zatýkání. Není jasné, kolik lidí zemřelo. Podle údajů humanitárních organizací financovaných Američany byly zabity vyšší stovky či nižší tisíce odpůrců režimu. Iránská vláda uvádí, že ve střetech bylo zabito více než sto příslušníků ozbrojených složek.
V druhé lednovém týdnu přichází třetí vlna. Vládní představitelé vyzývají veřejnost k akcím na podporu vlády. To, že režim dokáže zaplnit ulice a náměstí nejen v Teheránu ale i v řadě regionálních center, svědčí přinejmenším o tom, že může počítat s podporou významné části společnosti, byť není zřejmé jak velkou. Je však dostatečně velká na to, aby američtí a izraelští komentátoři napojení na zpravodajské služby začali veřejně pochybovat o vratkosti iránského režimu a možnostech jeho pádu. Někteří však volají po zahraniční intervenci na jeho svržení.
Ale to není nic nového. Není pochyb, že organizátoři druhé vlny se opírali o podporu zpravodajských služeb nepřátelských iránské vládě; Mossad se k účasti přihlásil.
Není náhodou, že vlna se zvedá po předsilvestrovské návštěvě premiéra Netanjahua u prezidenta Trumpa, po níž americký prezident varoval Teherán před střelbou do demonstrantů; opomněl zmínit, že mluví o demonstrantech, kteří sami zabíjejí. Také není náhodou, že v té samé době pronikají z Iráku do Iránu kurdské ozbrojené skupiny, které už leta v regionu působí jako americká úderka. Složitost vztahů v regionu pak dokládá podložená spekulace, že Irán tyto skupiny poměrně snadno zlikvidoval díky informacím od tureckého prezidenta Erdogana; amerického spojence, ale nepřítele kurdských milic.
V Iránu se v posledním měsíci odehrál známý scénář. V prvním kroku vláda, kterou Západ považuje za nepřátelskou, čelí vnitřním problémům, obvykle vyvolaným západním tlakem, které vedou ke spontánním demonstracím. V druhém kroku se demonstrací zmocní organizované skupiny spojené s vnějšími nepřáteli vlády a zahájí násilné útoky na instituce, popřípadě pod falešnou vlajkou i na demonstranty. V následující fázi se rozhodne o dalším vývoji: buď vláda padne a moc převezme opozice jako na Majdanu, nebo se udrží ale ztrácí kontrolu nad částí země, což vede k občanské válce, jako v desátých letech v Sýrii, nebo vláda zcela získá zpět kontrolu nad situací jako v Nikaragui. Dost přitom také závisí na angažovanosti vnějších nepřátel či naopak pomoci spojenců; Sýrii deset let drželi nad vodou Irán a Rusko.
V Iránu to zatím vypadá tak, že země směřuje ke třetímu scénáři, v němž vláda získává kontrolu. Proti však mluví zájmy vnějších nepřátel. Izrael je rozhodnut Irán zničit, ale k tomu potřebuje USA. Trump nemá na další válce zájem, ale je pod tlakem izraelské lobby. Navíc může být tak opojen úspěšnou akcí amerického komanda ve Venezuele, že může dojít k naprosto mylnému závěru, že mu něco podobného vyjde i v Iránu.
Na druhou stranu Irán má také spojence. Rusko přes Kaspické moře s Iránem sousedí, Čína od něho odebírá ropu a Indie buduje přes iránský přístav Čáhbahár strategickou obchodní cestu do Eurasie obcházející Pákistán. Ani jedna z těchto velmocí nestojí o to, aby USA v regionu posilovaly svůj vliv a už vůbec nechtějí, aby v Iránu měnily režim. Míra jejich vojenské pomoci Iránu v případě americko-izraelského útoku není zřejmá, ale je jisté, že jinak udělají
na jeho podporu téměř vše. Západ by měl s péčí o Irán trochu šetřit, pokud bude pokračovat, může zejména jeho evropská část brzy sama dost péče potřebovat,“ napsal ve svém komentáři publikovaném na platformě spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.
(Böhm, prvnizpravy.cz, repro: Svatopluk)
