Seriál o neziskových organizacích se v české debatě posouvá do další a podstatně ostřejší roviny. Téma už dávno není vedeno jen jako obecná úvaha o občanské společnosti, dobročinnosti nebo veřejné prospěšnosti. Naopak se z něj stává otevřený konflikt o politický vliv, o tok peněz a o to, kdo má v této zemi právo mluvit do veřejných věcí bez toho, aby detailně ukázal své finanční zázemí. A právě tady začíná být celá věc pro část politické a mediální scény mimořádně citlivá.
V posledních týdnech se stále častěji mluví o zásadní revizi finančních toků v oblastech, které bývají označovány jako transformační, rozvojová a humanitární politika. To je důležitý moment. Jestliže stát začne přehodnocovat, kam posílá peníze určené na podporu zahraničních projektů, nevyvolává tím jen technickou debatu o rozpočtu. Vyvolává tím střet se sítí organizací a zájmových okruhů, které byly na podobné programy dlouhodobě navázány. Jakmile se jednou sáhne na zavedené penězovody, přestává být řeč o hodnotách a začíná být řeč o zcela konkrétních zájmech.
Právě v této souvislosti se objevuje stále tvrdší tvrzení, že některé programy fungovaly jako pohodlný mechanismus, přes který si spřízněné organizace chodily pro veřejné peníze. Takové hodnocení je samozřejmě politické a samo o sobě ještě není důkazem o systémovém zneužívání. Přesto ale ukazuje, jak hluboká nedůvěra dnes kolem části neziskového sektoru panuje. A tuto nedůvěru nelze odbýt jen morálním rozhořčením. Pokud se v zemi vytvoří dojem, že některé organizace jsou napojeny na veřejné peníze, vstupují do politiky, ovlivňují společenské klima a přitom nepodléhají ani zdaleka tak přísným pravidlům jako politické strany, je naprosto logické, že se ozve požadavek na novou kontrolu a větší transparentnost.
Do popředí se tak dostává připravovaný návrh zákona, který se má týkat finančního pozadí neziskových organizací a jejich registrace. Zastánci takového řešení zdůrazňují, že nemá jít o opisování autoritářských modelů, ale o inspiraci západními demokratickými vzory, zejména americkými předpisy na zveřejňování zahraničního vlivu. Tato obranná linie je důležitá, protože česká veřejná debata má sklon nahrazovat právní rozpravu okamžitou nálepkou. Jakmile se řekne registrace, zveřejnění dárců nebo jasnější evidence zahraničního financování, okamžitě se část veřejného prostoru pokusí celý návrh přepsat do schématu, že jde o útok na občanskou společnost, o cestu k autoritářství nebo o omezení svobody. Jenže právě toto zjednodušení je samo součástí problému. Místo věcného posouzení návrhu nastupuje morální panika.
Současně se očekává, že kolem podobného návrhu vypukne velký odpor. Dá se předpokládat tlak ulic, petičních kampaní, mediálních výzev i osobního nátlaku na poslance. Ať už se na tento vývoj díváme s odstupem nebo souhlasem, v jednom ohledu je třeba být realistický. Kdo sáhne na neprůhledné nebo jen málo kontrolované finanční zázemí vlivných struktur, nesahá na okraj systému, ale na samotné jádro moci. Neziskový sektor totiž v dnešním pojetí není pouze charita, pomoc seniorům nebo práce s nemocnými dětmi. Vedle této nesporně záslužné roviny existuje také část sektoru, která dělá čistě advokační, aktivistickou, mediální nebo politicky vlivovou práci. A právě tato druhá vrstva bývá v debatách často schovávána za obrazy obecného dobra, aby jakákoli kritika působila jako útok na soucit a lidskost.
To je jeden z nejpodstatnějších momentů celé debaty. Ve veřejném prostoru se vytváří dojem, že jakákoli snaha o transparentnost automaticky míří proti těm organizacím, které pečují o slabé, nemocné nebo znevýhodněné. Tento argument je politicky velmi silný, protože spojuje regulaci s pocitem viny. Kdo chce větší kontrolu, ten je prý nepřítelem dobra. Jenže takto přece stát fungovat nemůže. Jestliže existuje část sektoru, která má přímý dopad na politiku, ovlivňuje veřejnou debatu, vstupuje do legislativního procesu, kandiduje nepřímo skrze své lidi do veřejných funkcí nebo se systematicky objevuje v médiích jako autorita, pak je zcela legitimní ptát se na zdroje jejích peněz. Tato otázka není útokem na sociální pomoc. Je to otázka elementární veřejné kontroly.
Stále častěji proto zaznívá i srovnání s politickými stranami. Politik musí zveřejňovat majetkové poměry, politická strana musí vést transparentní účty, dokládat původ darů, podléhá limitům a přísným pravidlům. Naproti tomu některé neziskové organizace disponují obrovskými prostředky, které mohou výrazně přesahovat možnosti běžných stran, a přesto na ně nedopadá stejně přísný režim. Tady je třeba zachovat přesnost. Nezisková organizace a politická strana nejsou právně totéž a nemají stejnou funkci. Přesto však tato námitka zasahuje citlivé místo českého systému. Pokud totiž nějaký subjekt fakticky ovlivňuje veřejný prostor, disponuje rozsáhlým kapitálem, mobilizuje veřejnost, pracuje s mediálním dosahem a tlačí na státní rozhodování, pak přestává být obhajitelné tvářit se, že jde jen o nevinný občanský kroužek mimo sféru moci.
V této souvislosti se často připomíná i samotný objem peněz. U některých velkých organizací se pracuje s rozpočty v řádu stovek milionů nebo dokonce miliard korun ročně. Ať už jde o prostředky z veřejných rozpočtů, evropských fondů, mezinárodních grantů nebo soukromých donorů, výsledkem je stejný efekt. Kdo má peníze, má aparát. Kdo má aparát, má vliv. Kdo má vliv, snaží se chránit své zdroje. To je logika, která neplatí jen pro firmy a politické strany, ale i pro vlivné neziskové struktury.
Na tomto místě je třeba říci ještě něco nepříjemnějšího. Část neziskového sektoru už dávno nefunguje jen jako doplněk veřejného života, ale jako zvláštní typ nevolené politické síly. Má přístup do médií, má své experty, své kampaně, své kontakty na instituce, umí mobilizovat veřejnost a současně si nárokuje morální převahu. Jakmile se někdo ptá na její financování, bývá rychle obviněn, že útočí na lidskost, demokracii nebo svobodu. Jenže právě tato automatická obranná reakce budí podezření, že nejde jen o dobročinnost, ale o obranu mocenského postavení.
Psali jsme: Česko káže o vlivu zvenčí a samo ho tajně vyváží
Zvlášť citlivý je argument, že některé organizace se bojí nejen odhalení svých příjmů, ale i toho, že po zveřejnění části vztahů mohou některé příjmy vyschnout, protože ne každý donor si přeje být veřejně exponován. To je mimořádně důležitý moment. Jestliže by pouhé zveřejnění dárce mělo některé dárce odradit, vyvstává legitimní otázka, proč se vlastně nechtějí k takovému financování otevřeně přihlásit. Pokud je vše čisté, veřejně obhajitelné a ve službě dobré věci, proč by měl být problém v otevřenosti. Tady se ukazuje největší slabina celé dosavadní obrany části neziskového sektoru. Ten chce často současně dvě věci. Chce vysoký veřejný vliv a zároveň nízkou míru veřejné kontroly.
Celá debata má navíc ještě jednu vrstvu. Je stále zřejmější, že téma neziskovek se propojuje s tématem médií a širšího veřejného prostoru. Ve chvíli, kdy se do jednoho tábora symbolicky spojí obrana neziskových organizací, obrana takzvaně nezávislých médií a odpor proti zásahům do zaběhaných finančních a institucionálních mechanismů, vznikne mocný blok, který bude schopen mobilizovat část veřejnosti pod heslem obrany demokracie. Právě proto je nutné oddělovat jazyk a fakta. Obrana demokracie přece nemůže znamenat, že některé skupiny budou navždy vyňaty z otázky, kdo je platí, koho zastupují a jaké zájmy reálně prosazují.
Další díl seriálu o neziskovkách proto musí říci zcela jasně jednu věc. Česká debata se neposouvá k otázce, zda má někdo pomáhat slabým. Posouvá se k otázce, zda subjekty s významným rozpočtem, silným mediálním vlivem a zřejmým politickým přesahem mohou dál fungovat v režimu, který je měkčí než pravidla pro politické strany a současně méně přehledný pro běžného občana. To je legitimní otázka. A není na ní nic nedemokratického.
Jestliže se dnes část veřejného prostoru snaží každou zmínku o registraci, financování a transparentnosti okamžitě převést do emocionálního obrazu útoku na nemocné děti, seniory a dobročinnost, pak právě tím mimoděk přiznává, že věcná obrana by byla mnohem těžší. Fakta totiž mluví jinak. Téma není charita. Téma je moc, vliv a peníze. A jakmile se v demokratické zemi spojí tyto tři prvky bez odpovídající otevřenosti, vzniká prostředí, které si o veřejnou kontrolu přímo říká.
Závěr je tedy přísný, ale logický. Pokud má být česká demokracie dospělá, musí vydržet i to, že se bude mluvit o financování vlivových neziskových organizací bez moralistního vydírání a bez hysterických nálepek. Kdo skutečně dělá záslužnou činnost, nemá se transparentnosti proč bát. Kdo však spojuje velké peníze, politické ambice a mediální tlak, ten už nemůže chtít výhody občanské nevinnosti a současně reálný vliv mocenského hráče. Takové pohodlí by v právním státě skončit mělo.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
