Svět se mění rychleji, než stačí diplomaté dopisovat analýzy. To je základní rámec rozhovoru, který v pořadu X Talk na XTV vedla moderátorka Alex Mynářová s poradcem premiéra pro národní bezpečnost a bývalým dlouholetým diplomatem Hynkem Kmoníčkem. Mužem, který strávil desítky let v zahraniční službě a dnes stojí u strategických rozhodnutí české vlády. Podle něj už neplatí pravidla, na která byla Evropa zvyklá, a kdo je bude dál mechanicky opakovat, může zaplatit vysokou cenu.
Hned na úvod Kmoníček vysvětluje, proč by jeho práce byla za předchozí vlády výrazně předvídatelnější. Ne proto, že by tehdejší premiér ovládal světové dění, ale proto, že tempo změn nebylo tak drtivé. Dnes podle něj platí, že „to, co teď řeknu, už za dvě hodiny nemusí platit“. Svět se pohybuje salámovou metodou, krok za krokem, ale každý nový krok rozbíjí předchozí závěry a nutí začínat znovu.
Zásadní část rozhovoru se dotýká role diplomata a hranic loajality. Kmoníček připomíná, že diplomaté se učí nelhat. Mohou některé věci vynechat nebo pracovat s časem, ale přímá lež se vždy vrátí. Když dostal otázku, zda by mohl stejnou funkci vykonávat i pro vládu Petra Fialy, odpověděl bez obalu, že s tehdejší zahraniční politikou nikoli. Připomněl i zkušenost s takzvanými liniemi, které přicházely z ministerstva zahraničí. „Posoudil jsem, jestli to mohu říct partnerovi, většinou ne, a uložil do šanonu,“ popsal s tím, že víru rozumem nevyvrátíte, protože jde o emoce.
Velkou část debaty ovládlo Grónsko a jednání Donalda Trumpa. Kmoníček odmítá jednoduché čtení situace. Podle něj krize neskončila, pouze se přesunula do jiné fáze. Trump se podle něj bude dál snažit Grónsko získat, stejně jako se o to američtí prezidenti pokoušejí už více než sto padesát let. Rozdíl je v metodách a v osobnosti současného prezidenta. Kmoníček zdůrazňuje, že na Trumpa nefungují standardní diplomatické nástroje, protestní nóty ani prohlášení. „Donald Trump reaguje na velmi omezený okruh lidí,“ říká a dodává, že Evropa musí tyto lidi znát a umět je použít.
Za klíčový moment považuje jednání s šéfem NATO Markem Ruttem. Právě přímý rozhovor s někým, koho Trump respektuje, dokázal situaci zklidnit. Evropa se podle Kmoníčka musí naučit, že s touto americkou administrativou se jednat dá a musí, ale jinak než dříve. Protestní dopisy končí v šanonech, skutečný vliv mají osobní vztahy.
V této souvislosti obhajuje i zdrženlivost české vlády, která se nepřipojila k hlasitým prohlášením části evropských států na podporu Grónska. Podle Kmoníčka by takový krok mohl vést k dalším clům na český vývoz. Minulá vláda by podle něj možná volila morální proklamace, ale výsledek by byl dvojí problém místo jednoho. Grónsko a tarify. Současná strategie je podle něj vědomá a pragmatická.
Kmoníček opakovaně zdůrazňuje, že Česká republika hraje simultánní šachovou partii na dvou deskách. Jedna je evropská, ekonomická a kulturní, druhá bezpečnostní, kde klíčovou roli hraje NATO a Spojené státy. Cílem je, aby si tyto dvě roviny navzájem nepřekážely. Právě NATO podle něj v současnosti slouží jako efektivnější komunikační kanál směrem k Washingtonu než Evropská unie.
Pozornost se přesouvá i k Blízkému východu a plánům na vznik takzvané Rady míru. Kmoníček popisuje, jak chaoticky a rychle tyto iniciativy vznikají a jak složité je je vůbec uchopit z hlediska ústavních procesů jednotlivých států. Připomíná, že miliarda dolarů, o níž se v souvislosti s projektem mluví, představuje víc než dva roční rozpočty české diplomacie. Zároveň varuje před představou, že ekonomická řešení automaticky přinesou mír. „Ekonomika na Blízkém východě neřeší všechno,“ říká a dodává, že existují civilizace, kde peníze nezmění motivaci k násilí.
Závěr rozhovoru patří Číně. Kmoníček otevřeně říká, že návrat na čínský trh musí být opatrný a realistický. Česká republika si podle něj nesmí dělat iluze o své váze a zároveň musí jasně stanovit, co není možné. Některé technologie do Číny dát nelze a některé čínské vlivy nelze pustit do českých systémů. Na druhé straně považuje za nenormální, že se léta nesešla ani základní komise k deklarovanému strategickému partnerství. Cílem je podle něj návrat do hlavního evropského pragmatického proudu, nikoli naivní otevření náruče.
Kmoníček dává najevo, že vztahy s Čínou se mohou zlepšovat jen tehdy, pokud si obě strany předem řeknou, co nejde. Právě to podle něj nyní probíhá. Bez emocí, bez iluzí, bez velkých gest. V duchu celé debaty platí i zde jeho základní teze. Svět se mění rychle, diplomacie musí zrychlit také, ale nesmí při tom ztratit schopnost mlčet ve chvíli, kdy je to výhodnější než hlasité prohlášení.
(Adlová, prvnizpravy.cz, repro: xtv)
