Petr Hampl: Arabové a Židé – jak to bylo doopravdy

politika

<< OTÁZKA TÝDNE >> Spencerovy Dějiny džihádu se od jiných podobných knih liší tím, že nekončí někdy v 18. století, ale popisují dobývání západního světa až do naší současnost, respektive někdy do roku 2018.

Petr Hampl: Arabové a Židé – jak to bylo doopravdy
Petr Hampl, nezávislý sociolog
27. října 2023 - 02:20

Další silnou stránkou je, že nezobrazuje džihád proti Západu jako něco unikátního. Ukazuje, že zároveň postupuje dobývání hindské civilizace, masakrování černých Afričanů i útoky na čínskou a pravoslavnou civilizaci. Tím ztrácí na síle rétorika o tom, že džihád je vlastně jen takovou reakcí na kolonialismus (nebo na odporné povahové rysy Židů), jak se nás o tom snaží shodně přesvědčit mainstream i konspirační alternativa, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.. 

Třeba černí Afričané nikdy nekolonizovali žádnou muslimkou zemi. Přitom to, co zažil v posledních týdnech Izrael, se v podsaharské Africe děje neustále. Západní tisk to cudně popisuje jako „náboženské nepokoje mezi křesťany a muslimy“. Skutečně se na tom podílejí obě strany – muslimové zapalují a střílí, tamní křesťané krvácejí, umírají a hoří.

Pro nás je Spencerova kniha podstatná tím, že poměrně detailně popisuje události na Blízkém výhodě od konce druhé světové války. Přináším tedy výpisky, které pro někoho mohou být překvapující.

Čtenáři možná vědí, že určité skupiny Židů měly tendenci stěhovat se na blízký východ už od 20. let. To je ale jenom část příběhu. Mnohem více Židů žilo v arabských zemích po generace. Soužití s většinovým muslimským obyvatelstvem nikdy nebylo snadné, ale prudce se zhoršilo během druhé světové války, kdy nejvyšší jeruzalémský muftí z Berlína pravidelně vyzýval k pogromům na Židy.


Spencer cituje třeba jeho projev z roku 1942: „Musíte zabít Židy, než na vás začnou střílet. Zabíjejte Židy, kteří si přivlastnili vaše bohatství a kteří plánují útok proti vaší bezpečnosti. Arabové ze Sýrie, Iráku a Palestiny, na co čekáte? Židé plánují znásilnit vaše ženy, zabít vaše děti a zničit vás. Podle muslimského náboženství je obrana vašeho života povinností, kterou lze splnit pouze vyhlazením Židů. To je vaše nejlepší příležitost, jak se zbavit této špinavé rasy, která si uzurpovala vaše práva a přinesla vašim zemím neštěstí a zkázu. Zabíjejte Židy, spalujte jejich majetek, ničte jejich obchody, vyhlaďte tyto nízké stoupence britského imperialismu. Vaše jediná naděje spočívá ve vyhlazení Židů.“

Po válce jej chtěli Britové soudit jako válečného zločince, nicméně muftímu se podařilo dostat do francouzského zajetí. Francouzi jej místo soudu dopravili do Káhiry, kde mohl pokračovat ve své činnosti.

A jeho působení rozhodně přineslo výsledky – neustálý proud protižidovských pogromů, útoků a přepadení.

Jeruzalémský muftí Al-Husseini ale nebyl jedinou významnou osobností blízkého východu té doby. Dosud také působil zakladatel Muslimského bratrstva al-Bana, který ovlivňoval veřejné mínění a jehož ozbrojené křídlo se od konce války intenzivně připravovalo na džihád.

Jakékoliv usazování dalších Židů v této atmosféře nepřicházelo v úvahu. Americký prezident Roosevelt – mezi jeho poměrně blízké přátele patřil i saudský král – to nedlouho před svou smrtí formuloval takto: „Chcete být zodpovědní za ztrátu statisíců životů? Chcete rozpoutat svatý džihád?“


Nicméně po druhé světové válce převážil optimismus i sympatie vůči oběhem holokaustu a v květnu 1948 vyhlásil stát Izrael nezávislost. Židovská strana i světová veřejnost tehdy doufala, že se podaří najít způsob mírového soužití. To, že Arabům žijícím na území nového státu budou garantována veškerá občanská práva, bylo pokládáno za samozřejmost. Ale druhá strana to viděla jinak.

Spencer cituje různé arabské představitele (nejen radikály z Muslimského bratrstva):
„Všichni Arabové povstanou a vyhladí židy! Naplníme moře jejich mrtvolami!“
„Vyhlašuji svatou válku, moji muslimští bratři! Vyvražděte Židy! Vyvražděte je všechny!“
„Začíná válka, která bude válkou vyhlazovací a válkou masakrů“.

A muslimské masy reagovaly. Už předtím byl blízký východ plný násilí, ale to se vystupňovalo – 40 zabitých Židů v Hajfě v prosinci 47, 35 upálených v lednu 48, 50 zavražděných při bombovém útoku na tržišti Ben Jehuda ve stejném měsíci a tak dále. Tisíce a tisíce případů, kdyby mrtvých bylo jen pár, ty se ani nedostávaly do zpráv. Všimněte si, že vlna útoků začala ještě před vyhlášením státu Izrael, respektive plynule pokračovala od války a stupňovala se.



Připomínám, že se nejednalo o žádné gentlemanské boje, ale že útoky vypadaly přesně tak, jako akce Hamásu před pár týdny. A také, že násilí bylo jednostranné. Nejsou zprávy o žádných židovských pogromech vůči muslimům. Po druhé světové válce se zformovaly i židovské bojůvky, ty ale útočily proti britské koloniální správě, nikoliv proti arabskému obyvatelstvu.

Podstatnou roli hrálo i to, že britská koloniální správa se nijak nesnažila násilnosti zastavit a podle všeho s muslimskými útočníky tiše sympatizovala.

Ještě v dubnu 1948 řekl jeden z vysokých muslimských představitelů americkému novináři: „Náš bůh je nejsilnější. Nebojíme se zemřít. Židé jsou zbabělci, protože chtějí žít. Arabové raději ztratí deset mužů než jednu pušku. židé jsou pravý opak. chtějí si zachránit život a přijít o své zbraně.“

Jenže džihádisté se přepočítali. Tentokrát už nenarazili na bázlivou populaci, která se nechá zabíjet, mučit a znásilňovat. Tentokrát Židé rychle zformovali milice a brzy na to i pravidelnou armádu. Dokázali být stejně stateční a tvrdí jako džihádisté. Co jim chybělo na bojové tradici, to doplnili vysokou inteligencí a disciplínou.

Mimochodem, v té době také vznikl systém osobní sebeobrany Krav Maga. Vytvořil jej československý Žid Imrich Lichtenfeld.

Na konci roku 1948 už bylo násilí oboustranné. Židé ukázali, že umí vracet údery. Ukázali také, že si dokážou obstarat pomoc. Když se proti nim postavili Britové a Američané, našli se ji v sovětském bloku, aby se o pár let později přiklonili na západní stranu (když se to jevilo jako výhodnější).

Do války proti Izraeli se kromě nejrůznějších teroristických skupin zapojily armády Jordánska, Egypta, Libanonu, Egypta, Iráku, Sýrie, Jemenu a Saudské Arábie. Nestačilo to. Do roka všichni uznali, že nedokážou Izrael porazit a uzavřeli mírové dohody.

Tehdejší válka ovšem nebyla jen válkou regulérních armád, ale také válkou speciálních jednotek, milicí a nejrůznějších teroristických skupin. Hranice mezi civilisty a válečníky byla nejasná. To zcela odpovídá muslimské tradici. Každý muslim je přece bojovník a každý nevěřící je přece nepřítel. Židovská strana se přizpůsobila, takže na obou stranách trpěli civilisté, ženy a děti. Na obou stranách hořely domy. Rozdíl byl ale v tom, že na židovské straně se masakry vyšetřovaly a pachatelé byli stavěni před soud, zatímco na arabské straně byli pachatelé oslavováni.

Z území Izraele muselo utéct přibližně půl milionu muslimů. Stejný počet Židů musel utéct ze sousedních zemí do Izraele. V celkovém kontextu je důležité připomenout, že něco podobného probíhá všude, kde dochází ke kontaktu muslimského a nemuslimského obyvatelstva (viz třeba Indie – Pákistán).

A kde v tom jsou Palestinci? Zatím nikde. V letech 1948 a 1949 totiž ještě žádní Palestinci neexistovali. Ti byli vymyšleni až později.

Ale o tom příště.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Anketa

Kdo podle vašeho názoru rozděluje společnost a šíři nenávist?