Pokládám jeho podněty zajímavé proto, že vedou k tématům, která významně ovlivňují politické dění, ale jsou téměř úplně opomíjena. Tedy témata jako rozvoj kreativních schopností nebo technofeudalismus. 

• Prvnizpravy.cz - Poznámka k technofeudalismu

• Prvnizpravy.cz - O válkách mezi dobrými lidmi

• Prvnizpravy.cz - O politice, ideálech a lidském štěstí

• Prvnizpravy.cz - O centru, perifériích a inovacích

• Prvnizpravy.cz - Petr Hampl: Centrum, periferie a kreativita 

Nyní mě napadá, jestli to není jedna z věcí rozlišující marginální zóny a periferie, kdy u marginálních zón nemají kreativní lidé(inteligence?) možnost vycestovat? 

Profesor Budil ve zmíněném kurzu ukazuje ještě třetí možnost – marginální zóna. To jsou oblasti tak vzdálené, barbarské a zaostalé, že tam vliv centra fakticky nesahá. Úspěšné pokusy vymanit se ze světového systému (a v dějinách takové příklady máme) nevycházely z periférií, nýbrž z těchto marginálních zón.  

Otázka tedy směřuje k tomu:

• Jaké kritérium nám umožňuje rozlišit, co je ještě periférie a co už marginální zóna,

• Jaké mechanismy působí, že nejlepší mozky, jaké na periférii vyrostou, nakonec pracují nikoliv pro vlastní země, nýbrž pro centrum. Přičemž jde o mechanismy, které nezasahují marginální zóny. 

V pozadí se ovšem rýsuje otázka, jestli v naší době ještě nějaká marginální zóna existuje. Žijeme v době, kdy i ten nejvzdálenější kout planety je pokryt satelitním signálem. Není tudíž místo, kam nesahá kulturní vliv. Není místo, kde by suroviny zůstaly neobjeveny. Není místo, odkud nemůžete zavolat ze satelitního telefonu. To znamená, že není šance vybudovat něco svébytného v prostředí plně izolovaném od vlivu centra. Leda tak někde u kmenů v některých pralesích, a ani tam bych si nebyl úplně jistý.  

Zdá se ale, že se periodicky vyskytují situace, kdy tlak na periferii je poměrně mírný a kdy je tedy šance vybudovat tam národní stát s vysokou mírou samostatnosti schopný sledovat vlastní zájmy. To jsou případy zemí jako Jižní Korea, Maďarsko a Izrael.  

Skutečnost je taková, že žádná periferní země nemůže nabídnout srovnatelnou finanční odměnu ani srovnatelné možnosti růstu. Barrandov vám nikdy nenabídne stejné možnosti jako Hollywood a v České republice nikdy nemůže vzniknout technologický projekt srovnatelně úspěšný, jako kdyby vyrůstal v Kalifornii nebo Texasu.  

Nicméně v něčem můžeme být atraktivnější. Můžeme být klidnou zemí, bezpečnou, bez mimoevropských migrantů, kde je čisto, funguje veřejná doprava, příjemná krajina s dostatkem přírody a mírné podnebí… tedy orientace na životní styl. To vám Spojené státy poskytnout nedokážou. A konec konců, je tu příklad Švýcarska, které dlouho šlo právě touto cestou (než se otevřelo migraci).  

Historicky jsme zvyklí, že země, kde vzniká hodně přelomových objevů, kam putuje hodně Nobelových cen atd., jsou bohatší. Jenže z toho vyplývají dvě otázky:

•  Jsou bohatší díky těm vynálezcům nebo proto, že v těch stejných zemích je masa kvalifikovaných lidí nebo z nějakého úplně jiného důvodu? 

• Platí v této oblasti stejná pravidla jako před 150 lety nebo se poměry mění? 

A tady je důležité všimnout si základní struktury objevů a inovací, a sice, že jich je celá škála. 

Na jednom konci jsou nepraktické vědecké objevy týkající se matematických hříček, vlastností hmoty, detailů putování elektronů mezi neurony v myším mozku apod. To vyžaduje geniální vědecké mozky. 

Na druhé straně škály vznikají nové produkty, které se pak masově vyrábí a ovlivňují každodenní život. Od léků přes přes nové stroje až po manipulační a terapeutické metody. K tomu stačí chytří a pracovití lidé. Zato jich potřebujete spousty.  

Zkrátka, věda poskytuje výhodu v tom, že v okolí geniálního vědce jsou další lidé, co se od něj mohou učit. To je obrovská výhoda. Ale přístup k výsledkům jeho práce má celý svět. Hlavním omezením je schopnost pochopit.