Už teď vykonáváme práci, která se odrazí v budoucím úspěchu či neúspěchu tohoto projektu.
My v Jungmannově národní akademii například pracujeme na tom, abychom jednou byli národem s větším počtem vzdělaných, kultivovaných lidí, s analytickými schopnostmi a psychickou odolností. Jeden můj kamarád pomáhá školním dětem ve svém okolí s matematikou. Další staví skvělé dřevěné domy, jiný přišel s novým typem péče o velmi staré lidi. Jiní věnují spoustu energie rozvoji různých řemesel. Martin Konvička zpracoval návrh úplně nového typu péče o krajinu.
Takhle se vyrábí národní budoucnost.
S tím souvisí i to, že dáváme víc energie do této práce a do rozvoje budoucích vizí a že věnujeme méně pozornosti tomu, co plácnul který libtardí aktivista nebo kolik retardovaných fanatiků se sešlo na Staroměstském náměstí.
Když se na věc díváme takto, musí nás trápit rozdělení společnosti do bublin, které ztratily nejen schopnost spolu komunikovat, ale i chovat se k sobě se základní lidskou slušností. Nejde jen o to, že je nám to pocitově nepříjemné, ale má to i dopady, které jsou jednoznačně zdokumentované a v některých případech i měřitelné.
- Pokles ochoty spolupracovat (a to i v projektech, které jsou absolutně apolitické). Lidé mají obavu, že ten na druhé straně je extrémista, libtard apod.
- Lidé vnímají ty s opačnými názory jako hloupé a amorální. Posuzují je podle extrémních případů. Vidíme komického aktivistu přilepeného k asfaltu a máme podezření, že náš kolega je vlastně stejný (i když se sám chová naprosto kultivovaně).
- Celou řadu otázek už neposuzujeme racionálně, nýbrž podle toho, který názor patří k „mé straně“. A to i u záležitostí ovlivňujících profesní růst, zdravotní stav apod.
- Rozpady přátelství a konflikty v rodinách.
- Méně manželství a pevných partnerství (prostě proto, že se některá neuskuteční, protože každý z dvojice patří k jiné politické bublině). Zvláště negativně se zde projevují výrazné rozdíly v politických názorech mladých mužů a mladých žen.
- Zhoršení kvality veřejné debaty, a to ve dvou směrech. Jednak ztrácíme schopnost akceptovat argumenty z druhé strany (i kdyby byly pádné a pravdivé), a zároveň nekriticky přijímáme všechno z naší bubliny (protože máme pocit, že kritika by posílila nepřítele).
- To vše se děje i v běžném životě. V politice to však dosahuje extrémní síly, protože obě strany jsou zpravidla pod tlakem svých nejradikálnějších členů. Promítá se to i do technických záležitostí typu omezení mobilů na školách. Nebude se hledat nejlepší řešení. Bude se bojovat.
- Mizí ideál všeobecné spravedlnosti a řada lidí se místo toho ptá, co je ku prospěchu „naší strany“ a co nikoliv.
- Přibývá chronického stresu, úzkostlivosti i cynismu. Přibývá také bezohlednosti.
- A samozřejmě narůstá konspirační myšlení. Jedna strana vidí za vším Putina, druhá Židy a ilumináty, ale výsledek je stejně neblahý.
A mnoho dalšího.
Zkrátka, situace studené občanské války není příznivá pro budování. Paradoxně tak mohou být brzy nejužitečnější ti, kdo se o veřejný život zajímají jen málo, ale o to víc o svou práci.
I když je pochopitelně rozdělení menším zlem, než kdyby převládli šílenci, kteří chtějí posílat spoluobčany na východní frontu, rozpoutat jadernou válku nebo k nám dopravovat tisíce džihádistů. Je přitom úplně jedno, že se to v nějakém dokumentu označuje krásnými výrazy jako „spravedlivý mír“ nebo „společná návratová politika“.
Tohle všechno vědí vítězové občanských válek, a tak vyhlašují různá národní smíření nebo je provádějí v tichosti. Občas demonstrativně popraví část svých nejradikálnějších a nejnesmiřitelnějších stoupenců.
Co se dá dělat už teď?
Například se systematicky zbavovat postoje, kdy vlastně nechceme vyřešit problém, ale chceme vyhrát, zničit druhou stranu a ponížit ji. Ano, bylo by krásné vidět plakat ničemy z Člověka v tísni, kteří propagovali muslimskou migraci a usilovali o kriminalizaci každého, kdo proti ní protestoval. Ale je racionální hledět do budoucna a neprohlubovat konflikty víc, než je nutné.
To znamená uvědomovat si, že potřebujeme, aby peníze na obranu šly skutečně na obranu našeho území. O to jde. Je úplně lhostejné, jestli vedle toho budou zaznívat velkohubá prohlášení o věrnosti NATO. Ať si to druhá strana klidně užije.
Potřebujeme, aby vláda národního státu přímo ovládala veřejnoprávní média. A klidně se tomu může říkat „nezávislost“, pokud to otupí ostří konfliktu.
Potřebujeme, aby veškeré rozhodování o migraci probíhalo v České republice a aby nikdo zvenčí neměl možnost je ovlivňovat. A klidně se tomu může říkat „příspěvek ke společné evropské azylové politice“.
A tak dále.
Nejde o to, jak se věcem říká a kdo bude mít pocit, že vyhrál. Jde o to, jestli budou věci provedeny správně. To je postoj, kterým se dospělí odlišují od malých dětí.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
