Pokud by ke změnám byl potřeba jen malý zlomek lidí, pak by se lidé s danými vlastnosti spíše našli a společnost by tedy byla schopna i razantních a nepředpověditelných změn. Pokud by však pro změnu byla potřeba aktivita podstatné části společnosti, začalo by se projevovat statistické rozložení schopností ve společnosti (dané stavem společnosti v minulých desetiletích). Prostor možných scénářů by pak byl mnohem omezenější a tedy předvídatelnější, alespoň na straně lidské složky. (předvídání přírody má jiné mechanismy). 

Připomíná mí to spor, zda hlavním účastníkem vývoje (kulturního, ekonomického) je většinová společnost a elity se pouze snaží vést na vlně, či zda jsou hlavními aktéry mocenské elity a většina je pouze pasivní cestující. Zajímavé je to v souvislosti s fenoménem hromadění moci u malé skupiny lidí. Svým způsobem by to připomínalo porovnaní světa střetu civilizací popsaných Huntingtonem a světa řízeného několika tisíci bohatými rodinami (v extrémech).

Snad by nám mohl pomoci pohled na velké společenské změny v dějinách. Jenže i tady narážíme na problém. Časy se mění a zákonitosti pozorovaná před 300 lety nemusí platit dnes (a naopak). 

Někteří autoři se zabývají výměnami elit. Jenže výměna vládnoucí elity ještě nemusí znamenat, že se mění také život národa. Dokonce ani způsob vládnutí se nemusí do běžných životů příliš promítat. 

Pokud nám jde o takové změny, jaké u nás proběhly v letech 1918, 1948 či 1989 (tedy o zásadní změny politického a ekonomického systému, které přinesly i změnu civilizačního směřování)

Při takových změnách ovšem platí, že společnost musí být zralá a že ta velká viditelná změna vlastně jen dovršuje procesy, které probíhaly dlouho předtím. Takové procesy sestávají z tisíců nenápadných změn a trendů. Kupříkladu v České republice se už řadu let postupně zhoršuje postavení korporátní byrokracie a zlepšuje se postavení řemeslníků. Outsourcing výroby přestal zvyšovat zisky. A tisíce dalších. To postupně mění mocenskou situaci ve společnosti. Demence vládnoucí třídy může takové trendy hodně urychlit. A velmi podstatné jsou „katastrofy“, které rozbíjejí iluze o schopnostech vládnoucí třídy. Historicky to bývají třeba porážky ve válce. 

Je-li tomu tak, pak z toho vyplývá, že lidový hněv změnu spíš brzdí, než by ji přibližoval. Z toho důvodu, že vztek nevede k systematickému budování těch struktur, které mění mocenskou situaci (a které umožní revoluci). 

Bylo by tedy logické předpokládat, že čím je větší rozdíl mezi schopnostmi různých skupin a formálním rozdělením moci, tím blíže je k revoluci. 

To by znamenalo, že osobnosti a malé skupiny mohou rozhodnout o směru dalšího vývoje. Jsou-li připraveny ve správný čas. 

Předběžný závěr tedy zní, že revoluci může vyvolat i velmi malá skupina lidí, ovšem musí být příhodná situace. Razantní nepředpovídatelné změny nejsou možné. Jsou ovšem možné změny nepředvídatelné v tom smyslu, že jsme si nevšimli, že se k nim schyluje. O islámské revoluce v Íránu 1979 například Peter L. Berger (ve své době největší sociologická autorita přes kulturní změny) píše, že se zcela nenadále stalo, že se odnikud vynořili skupiny revolucionářů. Kdyby bádal pozorněji, mohl si všimnout, že  - navzdory legendám o všudypřítomné šachově tajné policii – desítky let rostla síť muslimských nadací, která postupně přebírala faktickou moc v zemi, aniž by se o ni někdo zajímal. 

Upozorňuji na seminář profesora Krejčího o geopolitice USA, kde budu mít tu čest pronést doplňující referát. Podrobnosti najdete zde.