Když lidé vyrůstají v určité době, jsou formováni mentalitou té doby, vyplývají z toho určité limity myšlení. Nevyplývá z toho, že lze uskutečnit jen takové společenské změny, které odpovídají mentalitě mladých let dnešních lidí středního a vyššího věku? Nevyplývá z toho, že nutným stavem společnosti je stagnace že na smysluplné změny dochází jen vzácně?
Pokud přemýšlíme nad vizí obnoveného průmyslového národního státu, jsou to otázky naprosto zásadní.
První poznámka. Kromě reforem a cíleně prosazovaných změn obecně probíhají i změny nezamýšlené a nežádoucí. Třeba kolaps západních společností, který začal v 80. letech. K čemu to povede, to možná tušila nějaká skupina v pozadí, ale zcela jistě to nevěděli ti, kdo změny fakticky prosazovali. Ronalda Reagana ani Margarethu Thatcherovou patrně ani ve snu nenapadlo, že jejich reformy povedou k likvidaci tradiční morálky, způsobu života i rozvrácení národních ekonomik. Nenapadlo to ani nikoho z teoretiků, kteří jim byli blízcí. A to vlastně trvá dosud. Hlavním tématem a cílem pravicového myšlení od té doby je zamlžit realitu a zakrýt, že neoliberální likvidace průmyslové výroby spustila všechny ty hrůzy, které jsou dnes připisovány neomarxismu.
Lidé tedy mohou prosazovat změny přesahující jejich myšlenkový obzor. Ani o tom nemusí vědět.
Nicméně tam, kde jde o reformy cíleně prosazované, tam má můj mladý kolega pravdu. Konec konců, i trumpovská revoluce je to značné míry vedena nostalgií po amerických 70. letech, i když v kulisách moderních technologií.
Také Maďarsko – zatím jediný úspěšný evropský případ zastavení civilizačního úpadku (při vší úctě k tomu má Ficova reforma ještě hodně daleko) představuje do značné míry repliku poválečného Západního Německa. I když se odehrává v mnohem nepříznivějších vnějších podmínkách.
U nás v českých zemích, když přemýšlíme o tom, jak přesměrovat vývoj z úpadku k regeneraci, se nám často vrací obraz husákovských let. S tím, že bychom si z nich mohli vzít určité prvky. Třeba skvělou úroveň technického vzdělávání, zaměření na výstavbu, masové lidové vlastnictví nemovitostí, všudypřítomné kutilství, určitý model rodiny apod. Nikdo z nostalgických přívrženců té doby nechce obnovovat cenzuru, domovní důvěrnice či tajnou policii. Tohle by od komunistů chtěli naopak přebírat militantní antikomunisté.
Stranou zůstává model, ve kterém jsme nežili, ale který jsme mohli pozorovat hodně zblízka. A sice model poválečné západní Evropy. Přitom právě poválečné západoevropské ekonomické reformy studovali před pár dekádami čínští komunisté. Čeští devadesátkoví reformátoři měli jasno, že jsou o tolik chytřejší než Adenauer nebo de Gaulle, že se o takové nedouky nemusí zajímat. K naší škodě.
Zkrátka, skutečně existují omezení daná tím, v jaké době se formoval náš pohled na svět. Možná existují ke dnešním problémům lepší řešení, která nás nenapadají. Možná se dopouštíme dobových chyb, které si neuvědomuje.
Pravděpodobně je to lidský úděl, které se nedá uniknout. A není to historicky nové. Když si Evropané začínali uvědomovat, že vědecko-technický pokrok může transformovat životy jednotlivců i společností, byli nadále omezeni tím, z čeho vzešli. První osvícenecké generace se domnívaly, že to bude mít povahu státního náboženství a že v kostelech budou místo církevních svatých uctívány matematické vzorce a fyzikální zákony. Tak moc byli zakotveni v poměrech své doby. Až postupně v dalších generacích se rodilo pochopení, že vědecko-technický pokrok vypadá jinak. Velmi pravděpodobně jsme my všichni v podobné situaci. Naše představy o budoucnosti budou jednou směšné. Pokud nějaká budoucnost bude.
Nicméně není omezenost jako omezenost. Záleží, v jakém prostředí lidé vyrůstali. Některé generace byly formovány v prostředí, kde bylo normální, že se věci postupně mění a že se svět modernizuje. Nemusí to být modernizace bezhlavá a zběsilá. Podstatné je neustálé přemýšlení, jestli by věci nešly dělat lépe nebo nemohly být organizovány lépe. A také vědomí, že není jenom jedna budoucnost. Že vývoj může probíhat naprosto rozdílnými směry, ale vždy jde o vývoj, nikoliv ustrnutí. I takoví lidé podléhají mentálním omezením, ale přesto mohou připravovat budoucnost.
Pak jsou lidé, kteří se naučili iracionálnímu strachu ze změn. Profesor Budil hovoří o „nostalgickém konzervatismu.“
V každém případě je důležité si uvědomovat, že jakékoliv změny můžeme prosazovat, týkají se nanejvýš jedné generace. Víc nám naše omezenost neumožňuje. Ta příští generace by měla být vybavena schopnostmi posouvat věci zase dál.
To se samozřejmě netýká těch společností, které se nechaly zakonzervovat v 7. století. Například společnosti arabské, pákistánské a nově i britské.
Upozorňuji na seminář profesora Krejčího o geopolitice Spojených států amerických, kde budu mít tu čest pronést doplňující referát. Seminář se uskuteční v sobotu 6. prosince. Podrobné informace najdete zde.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
