V roce 1968 byl zahájen, v roce 1971 uznalo vedení čínské komunistické strany, že experiment nefunguje a zastavilo jej. Schválně zkuste ty vražedné fanatiky srovnat se současnou liberálně-demokratickou mocenskou elitu EU. Dokážete si představit, že by tři roky neúspěchů stačily k tomu, aby ti lidé změnili své záměry? Zjevně nestačí ani desítky let! V případě klimatického fanatismu, v případě duhových rodin, v případě migrace a v dalších projektech, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Nicméně chování politických a finančních elit se dnes dostatečně věnují moji spoluřečníci. Já se zaměřím na představu, kterou dnes sdílí i řada rozumných lidí napříč sociálními vrstvami. A sice na představu, že v kulturně různorodější společnosti se žije lépe. Že když žijí společně lidé z různých civilizačních prostředí, můžeme se navzájem obohacovat, protože každý je v něčem nejlepší nebo aspoň něčím zajímavý. Máme na výběr ze spousty kuchyní, druhů oblékání, způsobů slavení svátků atd. Výsledkem je tedy pestřejší, svobodnější a zábavnější život.
Naivním grafickým výrazem tohoto pohledu jsou obrázky, kde se společně smějí Eskymák, Indián, Němec (skutečný Germán), Somálec a třeba Egypťan.
Rozumnější příznivci takového názoru uznávají, že lidé z některých kultur se chovají velmi násilně a že ve skutečnosti je to soužití velice obtížné. Jiní akceptují námitku, že sice získáváme více svobody, ale ztrácíme určitou zakotvenost ve vlastní tradici. Nicméně zůstává přesvědčení, že různorodost by mohla být přínosem.
V další části svého vystoupení se pokusím ukázat, že tento názor je naprosto chybný.
Budu hájit teze, které zní:
Základní teze:
- Kulturně různorodé společnosti jsou mnohem horším místem k životu i tehdy, když se podaří eliminovat násilí a nepřátelství.
- Rasově různorodé společnosti jsou mnohem horším místem k životu i tehdy, když se podaří eliminovat násilí.
Něco jiného samozřejmě je, pokud rasové rozdílnost zmizí natolik, že lidé nezískají schopnost rozlišovat rasovou příslušnost. Tak, jak to patří třeba k ruskému pohledu na svět, který si nedokáže všímat rozdílů v šikmosti očí nebo v odstínu pleti.
Dávám stranou, že aby někde mohli společně pobývat Eskymák, Indián, Hans Juergen a černý Afričan, musí někde existovat čistá eskymácká země, čistá indiánská země, čistá říše Árijců a čistá říše Zulukafrů. Jinak společně vytvoří nové etnikum a novou kulturu, jak se to stalo v Latinské Americe a jakákoliv pestrost mizí. Místo pěti jazyků jeden jazyk, místo pěti kultur jedna kultura. Nicméně ani to není naším dnešním tématem.
Proč se žije v kulturně smíšených společnostech hůře?
První závažný důvod nám přinesl Benjamin Kuras. Všiml si totiž a upozornil, že v Anglii s postupující islamizací klesá pestrost. V čtvrti, kde dříve byly restaurace italské, mexické, thajské, pákistánské, maďarské… tam jsou dnes výhradně pákistánské. Jak je to možné?
Chyba je v naivní představě, že pestrost vzniká tam, kde se setkává několik kultur či civilizačních okruhů. Omyl! Na hranicích kultur vznikají fundamentalismy, nikoliv pestrost. Pestrost vzniká tam, kde vládne civilizace, která oceňuje pestrost. Tedy třeba naše západní civilizace. Patří k našim hodnotám a našemu životnímu stylu, že chceme chodit do indických a mexických restaurací a chceme poslouchat srbskou a brazilskou hudbu. Pokud vím, Číňané oceňují pestrost stejně jako my, ale jiné civilizace to tak nemají. Téhle pestrosti bude ovšem dosaženo mnohem spíš tím, že k nám dovezeme thajského kuchaře nebo že náš kuchař se tam zajede naučit vařit jejich jídla. Nebo že u nás bude hostovat kubánská kapela.
Druhý závažný důvod souvisí se sociologickým klasikem Ferdinandem Tönniesem. V předvečer secese, v době vrcholu naivního romantického konzervatismu, přišel s dichotomií mezi pospolitostmi a společnostmi.
Jak tvrdil, v pospolitosti je společný život založený na tom, že jsou si lidé podobní. Stejné zvyklosti, stejná náboženství, stejné představy o světě, stejně představy o dobrou a zlu. Typickým příkladem pospolitosti je zemědělská vesnice před průmyslovou revolucí. Slovy Tönniesova současníka Durkeima jsou tito lidé spojen „mechanickou solidaritou“, tedy solidaritou založenou na tom, že všichni jsou v zásadě stejní.
Ve společnosti lidé sdílí jen velmi málo. Nespojují je ani stejné zvyklosti ani stejné náboženství ani společné představy o světě. Spojuje je obchodní zájem. Být odlišným je vlastně výhodou, protože to umožňuje nabídnout na trhu něco unikátního. Typickým příkladem společnosti je moderní město. Slovy již zmíněného Durkheima jsou ti lidé spojen „organickou solidaritou“, tedy solidaritou založenou na tom, že každý je jiný a všichni se navzájem doplňují.
Tönniese a Durkheima již mladá generace nezná, ale jejich představy přetrvávají. Na tyto představy odkazují fanoušci migrace, když své odpůrce obviňují z kmenové mentality. Domnívají se, že migrace potlačuje rysy pospolitosti a posiluje rysy společnosti. Potlačuje mechanickou solidaritu a posiluje organickou solidaritu, což má být skvělé.
Problém je v tom, že společnost v tönniesovském smyslu je něco jako jitrnice, jakou svět neviděl. Ještě nikdy nikdo neviděl společnost, která by fungovala na tom, že každý je kulturně jiný. Nebyla taková města konce 19. století, nebyly takové společnosti 20. století a nejsou ani dnes.
Jak víme nejpozději do roku 1914, vzájemné propojení obchodem lidem nebrání své spolu totální války.
Víme, že když si lidé mohou vybrat, sestěhovávají se do etnicky jednotlivých čtvrtí a že tento trend spíš roste, než by oslaboval.
Víme, že když spolu lidé nebo firmy chtějí dělat kšefty a potřebují vzájemnou důvěru, snaží se vytvořit mechanickou solidaritu. Společné večírky, společné zážitky, společně strávený čas… zkrátka vytvářejí společnou minulost a společné zvyklosti.
Konec konců, proto jsou národní divadla a národní galerie. Ne proto, aby dostala luxusní pracovní místo cizinka, která neumí česky, nerozumí obrazům, není kunsthistorička, nikdy v tom oboru nepracovala…tak může dělat ředitelku Národní galerie. Ty instituce jsou tu proto, abychom všichni v dětství žasli nad stejnými malbami v Národním divadle. Abychom všichni v dětství viděli stejnou Lucernu a později stejnou Prodanou nevěstu. Aby nás všechny formovaly obrazy Alše a Brožíka. Proto se v dětství učíme stejné lidové písničky a stejné básničky. Aby se posílila stejnost. Aby vznikla mechanická solidarita.
Různorodost likviduje mechanickou solidaritu a nedokáže ji ničím nahradit.
Třetí závažný důvod souvisí s americkým sociologem Robertem Putnanem. U nás je málo známý, ale v Americe byl hvězdou srovnatelnou s Francisem Fukuyamou. Přednášel na Harvardu a byl prezidentem Americké politologické asociace.
Ve svých výzkumech a knihách se zabývá mimo jiné tzv. „sociálním kapitálem“, čímž rozumí vzájemnou důvěru mezi lidmi a ochotu si pomáhat. Tvrdí, že míra sociálního kapitálu má naprosto zásadní dopad na kvalitu života, na stav národního hospodářství, na výchovu dětí, na životní šance… a vlastně na všechno.
Kde je více sociálního kapitálu, tam je méně kriminality i kvalitnější politický život. Pokles sociálního kapitálu naopak vede k tomu, že většina se přestává zajímat o politiku a okrajové skupiny se radikalizují. Navíc roste všudypřítomný pocit bezmoci, protože lidé nejsou schopni postupovat společně a spíše každý každého podráží
Sociální kapitál se dá jednak měřit podle takových kritérií jako účast ve spolcích nebo dobrovolnictví. A také podle dotazníků, kde se ptáme lidí, kolik mají přátel, jak často se navštěvují a jak odpovídají na otázky typu, zda se dá lidem věřit.
Pro nás je zajímavý jeho článek E Pluribus Unum z roku 2006, kde Putnan shrnuje řadu výzkumů a kde dospívá k tomu, že čím větší je v nějakém regionu etnická diverzita, tím nižší je:
- důvěra v sousedy,
- důvěra v lidi obecně,
- důvěra v místní vládu,
- dobrovolnictví,
- charitativní činnost,
- občanská angažovanost,
- účast v komunitních organizacích.
Tento efekt je silný a konzistentní. S rostoucí diverzitou klesá sociální kapitál.
Zajímavé je, že etnická různorodost snižuje důvěru a ochotu ke spolupráci i uvnitř každé skupiny. Běloši přestávají důvěřovat jiným bělochům, Mexikánci přestávají důvěřovat jiným Mexikáncům. Každý se stáhne do vlastní ulity.
Putnan to doplňuje smířlivými komentáři, že je to určitě jen krátkodobé a že po pár generacích vznikne silná společnost. Ale to je jen spekulace. Data nic takového nepotvrzují.
Můžeme tedy shrnout, co víme bezpečně. Čím více je společnost etnicky a kulturně rozmanitá, tím jsou lidé méně šťastní, tím hůře se jim žije a tím více je nejrůznějších problémů. A tím větší jsou ekonomické problémy.
Ono možná nebude tak úplně náhoda, že ti, kdo nejvíc podporují migraci, ti také nejčastěji trpí depresemi. Statistiky ukazují, že mezi mladými americkými liberálkami je násobně více depresí než mezi konzervativně smýšlejícími mladými ženami.
Martin Konvička si před lety všimnul určitého typu mladých aktivistek, které nenávidí sebe, nenávidí svoje rodiče, nenávidí společnost a mají logickou tendenci podporovat všechno, co tu společnost zničí. Dnes máme k dispozici data z výzkumů, které tehdejší intuitivní poznatky potvrzují.
Ve skutečné vědě není nikdy žádný poznatek úplně definitivní. Nicméně to neznamená, že by všechno mělo stejnou hodnotu. A zatím všechno, co se podařilo solidně ověřit, svědčí o tom, že rasová a kulturní různorodost vede k mizernému a nešťastnému životu jednotlivců i společnosti. A to i v těch případech, kdy se podaří eliminovat všechny násilné útoky.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
