Měl bych vlastně být rád, že se konečně chováme jako nezávislá sebevědomá země, která si nic nedělá ze spojenců. Jenže je těžké se mi zavděčit. Uvítal bych spíš vypovězení okupační smlouvy s USA, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Petr Hampl.

K tomu všeobecnému nadšení nemám co přidat. Upozorním nicméně na rozpor v trumpovském hnutí a trumpovském modelu. Nový prezident chce znovu obnovit slávu Ameriky. Chce vrátit vysokou životní úroveň a majetkovou střední třídu. Vidí dva zdroje bohatství:

1. obnova amerického průmyslu.
   
2. poplatky. Velká část světa má Američanům platit. Buď za používání dolaru nebo prostě za to, že Američané mají možnost jim něco naúčtovat a oni nejsou schopni se bránit. 
   

Na první pohled to může vypadat úžasně (z pohledu Ameriky), jenže je v tom rozpor. Vytváří se vrstva spjatá s průmyslovou výrobu a vrstva spjatá s drancováním. Různí lidé, různé zájmy, různé mentality. Jejich střet je otázkou času. 

Navíc můžeme očekávat, že svět drancování bude přitahovat lidi agresivnější a lidi s větší schopností manipulovat ostatními, zatímco svět produkce spíš lidi pracovité a lidi schopné řešit technické problémy. Střet takových dvou vrstev v západním světě nedávno proběhl a skončil rychlým a totálním vítězstvím bankéřů nad továrníky. 

Nevypadá to, že by si lidé v trumpovském hnutí tenhle problém uvědomovali. S výjimkou Steva Bannona, který se už před časem nechal slyšet, že „obětí americké dominance jsou americké pracující třídy.“ Přesně tak to je. 

Západní společnosti se z toho dokázaly poučit a výsledkem byl západoevropský sociální stát a Rooseveltův New Deal. Připomínám, že nejde ani tak o sociální opatření, ale o mnohem produktivnější ekonomický model. 

Výsledkem je opět hospodářská katastrofa i společenská katastrofa. 

Přichází tedy trumpovský model aktivního státu a ochrany domácího průmyslu. 

Je z toho cesta ven?