V pořadu Kuloáry Napřímo na TN.cz se hostem moderátorky Báry Divišové stal bývalý europoslanec a současný zahraničně-politický expert strany Motoristé sobě Jan Zahradil. Debata se rozběhla od základní otázky, co vlastně Donald Trump sleduje a jak by podle něj mohl vypadat svět za pět až deset let. Zahradil nabídl obraz rozdělený do sfér vlivu, v nichž Spojené státy chtějí dominovat západní polokouli, tedy Latinské Americe a dalším oblastem, které Washington považuje za prostor svého prvořadého zájmu.
Když přišla řeč na Česko, Zahradil odpověděl přímo: „Bude patřit na západ.“ Vzápětí ale dodal otázku, která se v rozhovoru vracela v různých obměnách. Co je dnes vlastně „západ“? Podle něj je „určitě něco jiného západ podle Donalda Trumpa a něco jiného je západ podle Ursuly von der Leyenové“. Česko je podle něj nyní součástí „evropského západu“, jenže jak bude vypadat za deset let, zůstává otevřené.
Rozhovor se poté stočil k zásahu ve Venezuele. Moderátorka narážela na razanci operace, která podle ní musela být připravována dlouho. Zahradil připustil překvapení, ale zároveň tvrdil, že z hlediska amerických priorit se dalo čekat, že se Washington vůči Venezuele v dohledné době vymezí. Podle něj zásah odpovídá strategii dominovat západní hemisféře a nepřipustit příliš silný vliv Ruska či Číny v Latinské Americe.
K právní rovině byl ostrý. Na otázku, zda má intervence oporu v mezinárodním právu, reagoval slovy: „To si myslím, že nemá, ale to je prostě nemoc chování velmocí.“ V jedné linii k tomu připomněl, že podobnou logiku vidí u Spojených států, Ruska i Číny a že v institucích OSN tyto střety často končí vetem a bez skutečného rozuzlení.
Grónsko bez anexe, ale vážně
Po Venezuele přišlo na řadu Grónsko. Moderátorka připomínala, že Trump o Grónsku mluví dlouhodobě a že do médií prosakují úvahy o dohodách, které by Spojeným státům zajistily privilegované postavení. Zahradil zdůrazňoval, že z toho nevyvozuje scénář násilné anexe. „Rozhodně si nemyslím, že půjde o nějakou násilnou anexi. Myslím, že to půjde krůček po krůčku postupně a že to bude právní cestou,“ řekl.
Argumentoval tím, že Grónsko je sice součástí Dánska, ale má výraznou autonomii a není v Evropské unii, což podle něj otevírá prostor pro bilaterální ujednání. Současně připomínal, že Arktida se stává geopolitickým hřištěm, kde se střetávají zájmy USA, Ruska a Číny, od námořních cest přes nerostné bohatství až po strategickou polohu a bezpečnostní infrastrukturu.
Dánsko podle něj těžko může Spojeným státům konkurovat rozsahem investic a bezpečnostních opatření. Pokud se Washington rozhodne masivně investovat do infrastruktury a bezpečnosti, bude mít převahu, ať už se to v Kodani či Bruselu někomu líbí, nebo ne. Zahradil přitom opakoval, že dramatické scénáře o „konci NATO“ kvůli Grónsku nepovažuje za pravděpodobné.
Evropa není pól, Česko je na rozcestí
Zahradil v debatě opakovaně narážel na to, že Evropa se podle něj přeceňuje. Evropská unie jako celek podle něj „na to nemá“ a „není na to institucionálně vybavena“, aby byla jedním z pólů nového uspořádání. Připomínal, že v Evropě existují země, které mohou působit jako mocnosti středního řádu, ale EU jako celek v multipolárním světě zaostává.
V českém kontextu pak mluvil o „pozici chytré horákyně“. A i když je to podle něj obvykle výraz používaný pejorativně, v našem geografickém postavení ho hájil. „Pro zemi střední velikosti… pozice chytré horákyně není vůbec špatná.“ Česko podle něj není ani východ, ani geograficky západ. Je to střední Evropa a tomu se mají přizpůsobit očekávání i diplomatická praxe.
Do toho vkládal úvahy o vývoji na Ukrajině. Na dotaz, zda se konflikt blíží k příměří, odpověděl, že doufá, že „v řádu měsíců“ se může dojít k nějakému řešení. Současně ale upozornil, že příměří otevírá i vnitropolitická a bezpečnostní témata v Česku. „Česká republika si musí vyřešit hlavně jednu věc… jakým způsobem hodlá dále umožnit pobyt… občanů Ukrajiny,“ řekl s tím, že to může být politický faktor a možná i bezpečnostní riziko.
Zahradil v této souvislosti zmínil, že se mluví o tom, že „demilitarizovaní veteráni z Ukrajiny... mohou představovat bezpečnostní riziko“, a dodal, že o tom podle něj hovořila i Bezpečnostní informační služba. Jeho pointa byla zřejmá. Pokud se boje zastaví, česká vláda podle něj bude muset jasně nastavit, co bude dál s pobytovým režimem a jak se vyrovná s možnými bezpečnostními dopady.
V domácí části rozhovoru přišla řeč i na napětí kolem novoročního projevu Tomia Okamury, reakce prezidenta Petra Pavla a ukrajinského velvyslance i následné kroky ministra zahraničí Petra Macinky. Zahradil vyzdvihl deeskalaci a naznačil, že diplomacie má hledat komunikační cestu, nikoli přilévat olej do ohně. „Tak zhruba by měla diplomacie fungovat,“ uvedl.
Psali jsme: Konec „vrchního cenzora“ uzavírá spornou kapitolu, říká Hamplová
Na závěr se otevřelo téma nominace Filipa Turka a role prezidenta. Zahradil se vyhýbal kategorickým soudům, přesto dal najevo, že po prezidentových veřejných výrocích si jen těžko dovede představit obrat. „Dokážu si docela těžko představit, jak by z toho teď ustupoval.“ Mluvil i o možných sporech mezi Hradem a Motoristy a připomněl, že v politice existují i nástroje, kterými může vláda dávat najevo nespokojenost, například v oblasti velvyslaneckých nominací.
Do úplného konce se vešla ještě poznámka k dění v ODS před lednovým kongresem. Zahradil zmínil, že favoritem má být Martin Kuba, a připojil osobní soud, proč považoval svůj odchod z ODS za správný. Pokud by se Kuba stal předsedou, vnímal by to jako „pokračování Petra Fialy jinými prostředky“. V celé debatě tak zůstala jednotná linka. Svět podle Zahradila tvrdne, velmoci si vymezují prostor, Evropa se hledá a Česko si bude muset vybrat, jak pragmaticky v tom všem obstát.
(Pilař, prvnizpravy.cz, repro: Napřímo)
