Zní to jako zápletka z hollywoodského filmu. Ale nejde o fikci. Americký prezident skutečně vyjadřuje pochybnosti o tom, zda USA skutečně stále vlastní své legendární zlaté rezervy. Přitom Fort Knox, oficiálně známý jako United States Bullion Depository, byl dlouho považován za nedobytný symbol americké finanční síly... až do té míry, že fráze „bezpečné jako Fort Knox“ vstoupila do běžné angličtiny.
Jenže celá věc má háček. Naposledy byl trezor částečně zpřístupněn veřejnosti v roce 1974, a to pouze pro několik novinářů a kongresmanů, nikoli pro důkladnou auditní kontrolu. Poslední návštěva prezidenta se uskutečnila v roce 1943 za Franklina D. Roosevelta. Od té doby nikdo z veřejnosti, nikdo z Kongresu a dokonce ani žádný prezident nenahlédl dovnitř. A právě tato skutečnost spouští vlnu otázek. Kde je zlato, když ho nikdo neviděl?
Zlato ve Fort Knoxu je považováno za jednu z největších rezerv na světě. Oficiálně by tam mělo být uloženo více než 4 500 tun zlata, tedy přibližně 2,5 % veškerého zlata vytěženého v lidské historii. Jenže, a to je zásadní, nikdo mimo vybrané zaměstnance amerického ministerstva financí a armády toto zlato za posledních osmdesát let neviděl.
Pokusy některých zákonodárců o audit byly opakovaně zamítnuty. Kongresmani jako Ron Paul nebo Rand Paul požadovali transparentní audit zlatých rezerv, ale pokaždé narazili na neprostupnou zeď mlčení, často označovanou jako „deep state“. Proč by demokratický stát, který se chlubí svou transparentností, tak tvrdě bránil jednoduchému požadavku: ukažte nám, že zlato tam skutečně je?
V případu chybějícího zlata nejde pouze o konspirační teorie. Existují historické precedenty, které tuto obavu podporují. Například Německo v roce 2012 požádalo o navrácení části svého zlata, které bylo uloženo právě v USA. Americká strana odpověděla, že převod bude trvat sedm let (přestože šlo pouze o přesun fyzického kovu). Proč tak dlouhá doba? Odpověď se nenabízí.
Spekulace o tom, že část amerického zlata byla pronajata, zastavena nebo dokonce prodána, se objevují pravidelně. Ale bez auditu nemá veřejnost šanci cokoli ověřit.
Trumpovy výroky přicházejí v době, kdy americký dolar čelí bezprecedentnímu tlaku. Země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika) otevřeně hovoří o zavedení alternativní měny podložené zlatem. Pokud by svět přestal důvěřovat dolaru, USA by ztratily schopnost financovat své obrovské dluhy. A právě návrat ke zlatému standardu by mohl být jedinou cestou, jak důvěru obnovit. Ale to by vyžadovalo důkaz, že zlato v trezoru skutečně existuje.
Psali jsme:
„Nechci ty dveře otevřít a zjistit, že skříňky jsou prázdné,“ řekl Trump republikánským guvernérům. Tím přesně vystihl hlubokou nedůvěru, která se šíří i mezi americkými občany. Proč je jednoduše neuklidnit, otevřt trezor, provést audit a předložit veřejnosti jasný výsledek?
Z celého příběhu se tak stává mnohem víc než jen prezidentovo gesto. Jde o otázku důvěry ve stát, který žádá občany o daně, uvaluje sankce na ostatní země a přitom sám odmítá prokázat, že jeho základní rezervy nejsou jen záznamem v účetní knize.
Existuje Fort Knox jako skutečné zlatnictví, nebo už jen jako symbol prázdného sejfu, jehož obsah už možná dávno neexistuje? Trump tímto gestem neúmyslně otevřel pandorinu skříňku, která ukazuje, jak křehká může být důvěra, pokud se opírá pouze o státní prohlášení a ne o ověřitelná fakta.
Závěrem lze říct, že nejjednodušší řešení leží přímo před námi: otevřít trezor, provést transparentní audit za přítomnosti nezávislých odborníků a ukázat národu i světu, že Spojené státy mají skutečné, fyzické rezervy. Pokud však takový krok vláda stále odmítá, musíme se ptát: co vlastně skrývá?
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
