Střední Evropa znovu získává geopolitickou váhu. V prostoru mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem se střetávají zájmy velmocí, energetické trasy, bezpečnostní strategie i představy o budoucím uspořádání Evropy. Válka na Ukrajině, slábnoucí soudržnost Evropské unie i proměna vztahů mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou vracejí do hry otázku, zda může střední Evropa vystupovat jako svébytný politický prostor, nebo zůstane pouze nárazníkovým pásmem mezi mocenskými bloky.
Právě na postavení střední Evropy v měnícím se světě se zaměřil bývalý velvyslanec, profesor a politolog Petr Drulák. Ve svém obsáhlém komentáři kritizuje současné směřování projektu Trojmoří, které podle něj zůstává pevně navázané na americké a bruselské geopolitické zájmy, a odmítá představu střední Evropy založené na jednostranné orientaci vůči Rusku.
Drulák zároveň přichází s návrhem nového regionálního uspořádání, které označuje jako „Dvojmoří“. Prostor mezi Jaderským a Černým mořem má podle něj představovat pragmatičtější a vyváženější model spolupráce středoevropských států bez dominantního mocenského centra a bez ideologického podřízení Západu.
Plány na středoevropskou spolupráci se objevují s pádem středoevropského habsburského císařství v roce 1918. Polský vůdce Piłsudski usiloval o Mezimoří, jakési rozšířené verzi historické Polsko-litevské unie. Mělo zahrnovat státy od Finska po Jugoslávii včetně Ukrajiny a Běloruska. Piłsudského nástupci se pak pokoušeli alespoň o minimalistickou variantu Polska, Rumunska a Maďarska. O velké střední Evropě rovněž uvažoval československý premiér Hodža. Jejím jádrem měla být unie podunajských států Československa, Rakouska, Maďarska, Jugoslávie, Rumunska a Bulharska, která byla výhledově otevřena i do baltského prostoru a ke Středozemnímu moři. Reálné existence se nakonec dočkala jen Benešova protihabsburská Malá dohoda Československa, Rumunska a Jugoslávie. Krátkodobému cíli posloužila, ale z protimaďarského spolku mohla bez Rakouska těžko vyrůst pevná středoevropská spolupráce.
Další středoevropské plány se objevily po roce 1989, ale přebila je středoevropská soutěž o co nejrychlejší vstup do NATO a EU. Zbyla visegrádská spolupráce, která po letech spánku krátce zafungovala při obraně před masovou migrací v letech 2015 a 2016, aby se pak odmlčela a válkou na Ukrajině nechala opět uspat. I kdyby se nastupujícímu maďarskému premiérovi podařilo ji probudit, jak slibuje, nenabízí odpověď na výzvy, před nimiž stojíme. S necelými sedmdesáti miliony je na globální scéně příliš malá, ale v důsledku nepoměru mezi Polskem a ostatními příliš nevyvážená. Před deseti lety se objevila ještě slavkovská spolupráce. Sice netrpí visegrádskou nevyvážeností a včleňuje Rakousko do střední Evropy, ale jinak je ještě o něco menší a politicky slabší než Visegrád.
Projekt Trojmoří geopolitickou váhu má, zahrnuje souvislý pás země od Estonska po Řecko, v němž žije přes sto dvacet milionů lidí. Vznikl před deseti lety polsko-chorvatskou iniciativou s ohlášeným cílem budovat energetické a dopravní propojení regionu. Kámen úrazu je v jeho geopolitickém směřování, zpočátku výlučně atlantickém, dnes atlanticko-bruselském. Projekt nezahrnuje Srbsko a od počátku ho doprovází vlivné americké think tanky Atlantic Council a Heritage Foundation. Trojmoří vidí jako prostor amerického vlivu mezi Ruskem a Německem, který bude pod polskou správou nakupovat americký plyn, bránit ruskému vlivu a Západoevropanům připomínat americké priority.
Dubrovnická deklarace, kterou představitelé členských států koncem dubna schválili, toto směřování dobře vystihuje.
Přísahá neochvějnou podporu Ukrajině a její územní integritě, odsuzuje ‚nevyprovokovanou, neoprávněnou a nezákonnou‘ agresi Ruska. Vítá americkou angažovanost v regionu, za jejíž výraz mimo jiné považuje americkou pozvánku Polsku na letošní summit skupiny G20 na Floridě. Za další strategické partnery považuje Evropskou komisi, vybrané země NATO a Japonsko. Podporuje rozšíření EU o Ukrajinu, Moldavsko a členy NATO Albánii a Černou horu.
Není divu, že Maďarsko, které v době konání summitu mělo po volbách, ale ještě před nástupem Magyarovy vlády, se při schvalování deklarace zdrželo. Dosavadní směřování Trojmoří uzavírá střední Evropu do hranic politického Západu. Mimořádně silným jazykem se hlásí k bruselskému odmítání Ruska a hlavními mimoevropskými partnery mají být jen USA či jejich vazalové. Existenci zemí BRICS a globálního Jihu nevzali v Dubrovníku na vědomí. Imperiální milost, jíž se dostalo Polsku od USA pozvánkou na Floridu, má roznítit nadšení od chladného Baltu až po rozpálenou Krétu.
Za těchto podmínek má smysl jen taková střední Evropa, která bude otevřená partnerům nejen ze Západu, ale ve stejné míře také z Východu a Jihu. Také musí být dostatečně velká, aby ji na jiných kontinentech vůbec zaznamenali. Nemůže jít o region tmelený odporem k Rusku, strategicky závislý na USA a regulačně a ekonomicky podřízený Bruselu. Dokázalo by se Trojmoří vysvobodit z těchto osidel? Nelze to vyloučit, ale stejně tak s tím nelze počítat.
Možná bude smysluplnější začít bez baltské části, a tedy i bez Polska, v podunajském prostoru mezi Černým a Jaderským mořem.
Podstatnou výhodou ‚Dvojmoří‘ je to, že zde není jeden dominantní stát a jakákoliv spolupráce musí vycházet z rovnocenné dohody několika co do velikosti srovnatelných států. Navíc se jedná o státy, které k zahraniční politice přistupují spíše pragmaticky, jsou otevřené spolupráci se všemi a ideologické výstřelky vynucované Bruselem či Washingtonem se snaží korigovat.
A baltští sousedé? Ti z nich, kteří dostanou šanci na zpátečku z geopolitického zcestí, budou ve střední Evropě vítáni. Ti ostatní už možná nebudou mít možnost o sobě rozhodovat,“ napsal na facebookovém profilu spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.








