Po vítězství demokracie a liberálního kapitalismu obvykle nepřichází stabilita, ale paradoxně nespokojenost, frustrace a pocit ztráty důstojnosti. Tento vzorec se v moderních dějinách opakuje s překvapivou pravidelností. Po první světové válce se v Evropě rozšířila vlna demokratizace, která však velmi rychle narazila na sociální realitu poražených států, rozpad starých struktur a ekonomické otřesy. Výsledkem nebylo upevnění demokracie, ale nástup autoritářských režimů v Německu, Itálii, Maďarsku či Rakousku. Stejný mechanismus lze podle historika Benjamina Cartera Hetta pozorovat i po skončení studené války, kdy triumf západního modelu kapitalismu a liberální demokracie vytvořil nové formy frustrace, které dnes znovu posilují autoritářské tendence napříč světem.
Základním pojmem tohoto procesu je ponížení. Nejde pouze o ekonomickou chudobu, ale o ztrátu sociálního statusu, identity a pocitu smysluplného místa ve společnosti. Po první světové válce se v poražených státech spojila vojenská porážka, ekonomický rozpad, změna politických systémů a nástup globalizovaného kapitalismu do jednoho silného pocitu historické křivdy. Tento stav vytvořil ideální prostředí pro nacionalistická a autoritářská hnutí, která nabídla jednoduché vysvětlení: za utrpení mohou vnější nepřátelé a vnitřní zrádci. Demokracie, liberalismus, mezinárodní instituce a globální trhy byly vykresleny jako nástroje cizí nadvlády.
Podobná dynamika se objevuje i po roce 1989. Rozpad Sovětského svazu znamenal nejen geopolitickou porážku Ruska, ale i hluboký sociální šok pro miliony lidí v postsovětském prostoru. Privatizace, rozpad sociálních jistot, propad životní úrovně a vznik oligarchických struktur vytvořily silný pocit historického ponížení. Vladimir Putin tento pocit systematicky přetavil v politický kapitál a proměnil jej v ideologii revanšismu, obnovy moci a konfrontace se Západem. Stejný mechanismus však nepůsobí jen v autoritářských státech, ale i v samotných demokraciích.
V západních společnostech se po dekádách růstu životní úrovně začal pro velkou část obyvatel zastavovat reálný příjem, zhoršila se dostupnost bydlení, znejistila práce a oslabila sociální mobilita. Současně rostly příjmy elit, globalizace přinesla přesun výroby do zahraničí a technologické změny proměnily strukturu pracovního trhu. Výsledkem je pocit zbytečnosti a odcizení velkých sociálních skupin, které se začaly vnímat jako oběti systému. Tento stav se stal živnou půdou pro populistickou a autoritářskou politiku, která nabízí identitu, viníka i slib návratu důstojnosti.
V Německu se tento proces projevil výrazným růstem podpory krajně pravicové AfD, zejména ve východních spolkových zemích, kde je pocit historické porážky studené války a nerovného postavení vůči západní části země stále silný. Ve Spojeném království se podobná dynamika promítla do brexitu, kdy regiony s dlouhodobým ekonomickým úpadkem hlasovaly pro odchod z Evropské unie v symbolickém aktu odmítnutí elit a institucí. Ve Spojených státech se politika ponížení stala klíčovým nástrojem Donalda Trumpa, který svou rétoriku postavil na narativu křivdy, pomsty a návratu národní velikosti.
Historická zkušenost přitom ukazuje, že samotná popularita autoritářských hnutí nestačí k uchopení moci. Klíčovým momentem je jejich propojení s tradičními elitami, které je vnímají jako nástroj řešení politických krizí. Ve třicátých letech to byli průmyslníci, armádní špičky a konzervativní politici, kdo otevřel cestu Mussolinimu a Hitlerovi. Tito aktéři se domnívali, že radikální vůdce dokážou kontrolovat a využít pro stabilizaci systému. Výsledkem byla katastrofa evropského rozsahu. Tento mechanismus zůstává aktuální i dnes, kdy části ekonomických a politických elit podporují autoritářské lídry jako nástroj proti nestabilitě, sociálním konfliktům a demokratickým procesům, které považují za neefektivní.
Zásadní varování, které vyplývá z historické zkušenosti, spočívá v tom, že autoritářství není primárně produktem ideologie, ale emocionální dynamiky společnosti. Pocit ponížení, ztráty důstojnosti a statusu je silnější mobilizační silou než ekonomické ukazatele nebo racionální argumenty. Pokud tento pocit není systémově řešen, stává se trvalým zdrojem politické nestability.
Historie však nabízí i pozitivní příklady. Po druhé světové válce byla západní Evropa stabilizována kombinací hospodářské obnovy, sociální politiky a budování relativní rovnosti příležitostí. Marshallův plán, sociální stát a rekonstrukce institucí vytvořily nejen materiální prosperitu, ale i pocit návratu důstojnosti a smyslu. Právě tato kombinace ekonomické stability a sociální integrace zabránila návratu masového autoritářství v poválečné Evropě.
Současný svět však podobnou strategii postrádá. Nerovnosti rostou, sociální systémy se oslabují a veřejná politika se stále více orientuje na technokratické řízení místo práce s emocionální a identitární dimenzí společnosti. Výsledkem je prostředí, v němž se politika křivdy stává hlavním mobilizačním nástrojem autoritářských vůdců.
Pokud má být tento cyklus přerušen, nestačí obrana institucí a procedur demokracie. Je nutné systematicky pracovat s příčinami ponížení, tedy s nerovností, sociální nejistotou, ztrátou smyslu práce, rozpadem komunit a pocitem neviditelnosti. Bez této změny zůstane svět uvězněn v opakujícím se pohybu mezi demokracií a autoritářstvím, v němž se formy moci mění, ale základní dynamika zůstává stejná. Politika důstojnosti a sociálního začlenění se tak nejeví jako morální luxus, ale jako strategická nutnost pro stabilitu moderních společností.
Na tuto dynamiku upozorňuje i původní analytický text Benjamina Cartera Hetta publikovaný ve Foreign Affairs pod názvem „The Power of Grievance“, který detailně propojuje historickou zkušenost meziválečné Evropy se současným vývojem v USA, Rusku a Evropě a nabízí varování, že bez řešení hlubokých sociálních křivd se autoritářství stává strukturální součástí moderní politiky.
(Vladimír Fojtík, prvnizpravy.cz, obr: aiko)
Zdroje: 1. https://www.foreignaffairs.com/united-states/power-grievance; 2. https://wwnorton.com/books/9780393326450
