Ve veřejné debatě o povolebním uspořádání se objevila klíčová proměnná, která nepatří do stranických vyjednávání, ale na Pražský hrad. Prezident Petr Pavel po schůzce s Andrejem Babišem zopakoval, že vznik vlády nelze uspěchat a že k jmenování premiéra přistoupí až po ustavení nové Poslanecké sněmovny. Zdůraznil přitom ústavní rámec i požadavek na jasné představení priorit a personálního obsazení, aby mohl posoudit připravenost kabinetu převzít odpovědnost. Tento signál je jednoznačný - Hrad nebude akcelerovat politický proces, který nese rizika nedotažených dohod a následných krizí. Tím se však přímo dotýká rozpočtového kalendáře, protože pomalejší jmenování snižuje čas, v němž nová vláda stihne přepracovat návrh rozpočtu a protlačit jej Sněmovnou před koncem roku.
Z hlediska rozpočtové mechaniky je prezidentovo „neuspěchat“ faktor, který zvyšuje pravděpodobnost lednového provizoria. Návrh rozpočtu na rok 2026 s deficitem 286 miliard korun sice formálně existuje, avšak vítězná formace avizuje zásahy do jeho struktury a tvrdí, že v návrhu chybí desítky miliard na běžící závazky. Pokud bude vláda jmenována až po ustavení Sněmovny, následují koaliční dohody, změny kapitol, přepracování RISPR a teprve poté legislativní proces. Praxe ukazuje, že jde spíše o týdny než o dny, což v kontextu lednového horizontu vytváří téměř jistotu přechodného rozpočtového režimu. V provizoriu se jednotlivé kapitoly řídí měsíčními limity vycházejícími z rozpočtu minulého roku, nové výzvy a projekty se spouštějí jen výjimečně a stát zajišťuje pouze běžný provoz bez možnosti čerpat nové dotační tituly. To není úplný „shutdown“, ale znamená to ztrátu času na rozjezd priorit, které nová vláda politicky slíbila.
Kritické hodnocení prezidentské zdrženlivosti musí rozlišit dvě roviny. V rovině ústavně-procesní je opatrnost legitimní. Prezident není povinen přenášet politickou zodpovědnost na nevyjednaný kabinet a může požadovat jasné parametry koaliční dohody, personální nominace i rámcové priority, zvlášť když budoucí většina míří k zásadním změnám v zahraniční a bezpečnostní politice. V rovině fiskální však opatrnost přináší přímý náklad: čím později vláda vznikne, tím kratší bude prostor pro rozpočtové úpravy a tím pravděpodobnější bude provizorium, v němž se nové priority těžko prosazují a investice se odkládají. Prezidentův důraz na proceduru je tedy obhajitelný, avšak jeho fiskální cena není zanedbatelná, zvláště v roce, kdy rozpočtový rámec čeká zásah nové většiny.
Srovnání s praxí minulých prezidentů ukazuje, že zdrženlivost není bezprecedentní, ale připomíná limity prezidentské role. Václav Klaus v roce 2006 manévroval v patové Sněmovně mezi Topolánkem a Paroubkem a postupoval krokově podle ústavního kalendáře, včetně rychlého jmenování premiéra po přijetí demise. Celkovou délku vládotvorby však určovala především sněmovní aritmetika. Miloš Zeman po volbách 2017 umožnil vznik jednobarevné menšinové vlády Andreje Babiše a až v roce 2018 jmenoval druhý kabinet s ČSSD, přičemž proslul i spory o jednotlivé ministry, které vyvolaly ostré reakce právníků i politologů. Z těchto případů vyplývá, že prezident může tempo i parametry procesu ovlivnit, ale jeho manévrovací prostor je právně i politicky limitován odpovědností vlády vůči Poslanecké sněmovně.
Reakce expertů na prezidentské zásahy se v minulosti opakovaně lámaly na ose „ceremoniální notář“ versus „aktivní pojistka“. Při sporech o nejmenování ministrů v letech 2019 a 2021 část ústavních právníků připouštěla korektivní roli hlavy státu u zjevně problematických nominací, převládající názor však zdůrazňoval, že prezident nesmí blokovat vládu, která nese politickou odpovědnost v Poslanecké sněmovně. Politologové přitom varovali, že protahování jmenování bez vážné právní překážky deformuje parlamentní charakter systému. Tato debata je aktuální i dnes: požadavek na předložení programových priorit a personálních nominací je obhajitelný, avšak nadměrné prodlužování by v prostředí rozpočtového kalendáře působilo jako nepřímý politický zásah s konkrétními fiskálními následky.
Zásadní je proto koordinace tří linií: rychlosti jmenování, hloubky rozpočtových změn a reálného harmonogramu Sněmovny. Pokud Hrad dodrží deklarovanou procedurální opatrnost, jmenuje premiéra po ustavení Sněmovny a nebrání se věcnému „grilování“ ministrů, dává tím vládě prostor k odpovědnému startu. Politická stránka mince však velí, aby tento režim nepřerostl v průtahy, které by proměnily krátké provizorium v vleklý stav s odkládanými investicemi a oslabenou rozpočtovou kredibilitou. Ve chvíli, kdy vítězná formace slibuje zásadní úpravy priorit a zároveň potřebuje stabilní většinu, může i několik týdnů navíc rozhodnout o tom, zda rozpočet projde v prvním čtvrtletí, nebo se vznik vlády a fiskální plánování navzájem zablokují.
Konečné hodnocení tak vyznívá dvojsečně. Prezidentovo rozhodnutí nespěchat je v mantinelech ústavy obhajitelné a může předejít chybám v personálním i programovém složení vlády. Z pohledu rozpočtu 2026 však zvyšuje pravděpodobnost lednového provizoria a zkracuje čas na kvalitní přepracování návrhu a jeho průchod Sněmovnou. Odpovědný kompromis proto spočívá v tom, že Hrad trvá na věcné přípravě a transparentním představení priorit, avšak minimalizuje prodlevy mezi ustavením Sněmovny a jmenováním vlády. Politická odpovědnost za rozpočet tak zůstane tam, kam ústavně patří, tedy u kabinetu a jeho většiny. A provizorium se může stát pouze krátkou technickou přestupní stanicí, nikoli symptomem dlouhodobé nejistoty veřejných financí.
(Beneš, prvnizpravy.cz, repro: ct24)
