Zavedení přímé volby prezidenta zásadně změnilo charakter nejvyšší ústavní funkce v zemi. Podle Jiřího Weigla, výkonného ředitele Institutu Václava Klause a někdejšího kancléře prezidenta Václava Klause, otevřelo dveře lidem bez hlubší politické zkušenosti a proměnilo prezidentskou volbu v mediální soutěž, kde vítězí marketing nad politickou zralostí.
„Z parlamentní volby jsme skočili do reality show,“ zaznělo v pořadu Echo Prime Time. Podle Weigla se tím zcela změnila pravidla hry. Prezident už nemusí být vyvrcholením dlouhé politické kariéry, ale může jít o osobnost, o níž veřejnost před volbou ví jen minimum. Právě tato neznalost je podle něj paradoxně výhodou. Voliči si do kandidáta promítají vlastní očekávání a naděje, aniž by znali jeho skutečné politické postoje a zkušenosti.
Weigl opakovaně zdůraznil, že hlava státu bez hlubší znalosti fungování vlády, parlamentu a politických stran je v úřadu zranitelnější a závislejší na svém okolí. „Ten prezident je daleko manipulovatelnější,“ upozornil s tím, že nedostatek zkušeností se nutně projeví v krizových situacích.
Za klíčový příklad považuje současný spor kolem jmenování vlády prezidentem Petrem Pavlem. Právě tomuto tématu věnoval Weigl svou glosu nazvanou Cena za amatérismus. Podle něj se prezident „nešťastně zamotal do peripetií“, které vyústily v politickou krizi, demonstrace a hlasování o důvěře vládě. Situaci označil za bezprecedentní v polistopadové historii.
„Prezident neměl jasnou představu, čeho chce v těch jednáních dosáhnout,“ uvedl Weigl a dodal, že výsledkem je hluboký rozkol na politické scéně. Kritika mířila především na odmítnutí jmenovat ministra navrženého premiérem. Podle Weigla jde o zásadní porušení ústavní tradice. Prezident vládu neschvaluje ani nesestavuje, pouze ji jmenuje.
„Oficiální návrh předsedy vlády na jmenování člena vlády je ústavní akt,“ zdůraznil. Připomněl, že všichni předchůdci Petra Pavla v obdobné situaci návrhu vyhověli, bez ohledu na osobní sympatie k jednotlivým kandidátům. Pokud měl prezident výhrady, měl je řešit ještě před podáním oficiálního návrhu, nikoli až poté.
Weigl připomněl postup Miloše Zemana, který si své námitky vyřizoval v zákulisí a přiměl premiéra návrhy stáhnout. „Ve chvíli, kdy návrh oficiálně přišel, mu vyhověli,“ řekl s tím, že právě tento rozdíl považuje za klíčový.
Zvlášť nebezpečný je podle něj vzniklý precedent. Pokud se ustálí praxe, že prezident může odmítnout jmenovat ministra z politických důvodů, otevírá se prostor k zásadnímu znejistění celého systému. „Otevřela se tady cesta k ohrožení funkčnosti parlamentní demokracie,“ varoval.
Skepticky se Weigl staví i k případné roli Ústavního soudu. Podle něj ani kompetenční žaloba nemůže situaci skutečně vyřešit. Ústavní soud totiž sotva stanoví přesný seznam důvodů, kdy prezident jmenovat musí a kdy nemusí. „Ta škoda už byla napáchána,“ zaznělo v debatě.
Kritika mířila rovněž na veřejné vystupování prezidenta. Weigl označil tiskovou konferenci a obracení se na veřejnost za chybu a za projev politické neobratnosti. Podle něj měl prezident konflikty řešit neveřejně, jednáním s premiérem a členy vlády. „To není důstojné hlavy státu,“ řekl v souvislosti s oznámením prezidenta, že půjde podat vysvětlení na policii.
Významnou část rozhovoru věnoval Weigl i psychické zátěži prezidentské funkce. Upozornil, že lidé bez politického zázemí často netuší, jak extrémní tlak tato role přináší. Ztráta soukromí, neustálý stres a odpovědnost mohou vést k rychlému vyhoření. Jako příklad uvedl slovenské prezidenty Ivana Kisku a Zuzanu Čaputovou, kteří podle něj po jednom mandátu hledali cestu zpět k občanskému životu.
V závěru se Weigl zamyslel nad budoucí prezidentskou volbou. Podle něj by ideálním protikandidátem Petra Pavla byl člověk s politickou zkušeností, který se momentálně nepohybuje v první linii ostrých politických střetů. Připomněl návrat Miloše Zemana po letech ústraní jako příklad toho, že politická paměť voličů je krátká a zkušenost může hrát klíčovou roli.
Celý rozhovor vyzněl jako varování před důsledky přímé volby a před posunem role prezidenta směrem k aktivnímu politickému hráči. Podle Weigla je právě toto cena, kterou dnes česká politika za amatérismus a porušení ústavních zvyklostí platí.
(Böhm, prvnizpravy.cz, repro: xtv)
