Chuť moci a strachu na Hradě
Jana Bobošíková v novém dílu pořadu Sedmička plus představuje svou verzi mocenského příběhu, který se podle ní odehrává kolem jmenování nové vlády, konfliktu zájmů Andreje Babiše, role Evropské unie, zákulisí Fialova kabinetu i debaty o válce a míru. Hned v úvodu říká, že dnešní díl je o moci, zákulisí a odpovědnosti a že se dotýká toho, co určí, jak bude země vypadat v příštích letech.
Podle Bobošíkové klíč k současné krizi leží na Pražském hradě. Tvrdí, že prezident Petr Pavel postupuje při jmenování nové vlády v rozporu s tím, jak byla dosud vykládána ústava, a že jeho kroky nejsou ústavní tradicí, ale mocenským manévrem. Připomíná, že prezident má podle ústavy jmenovat premiéra bez podmínek. Přesto podle ní vytvořil tři nové kroky, které v textu ústavy neexistují, žádost o programové prohlášení předem, posuzování jednotlivých ministrů ještě před tím, než je jmenován premiér, a odkládání jmenování s odkazem na závažné pochybnosti.
Bobošíková tento postup přirovnává k praxi prezidenta Václava Havla v devadesátých letech, kdy vznikl pojem pověření k jednání. Podle ní jde o nejasný akt, který prezidentský aparát používá jako precedent. Dnešní situaci popisuje slovy, že prezidentův postup nemá oporu v ústavě a že nejde o plnění role ústavního arbitra, ale o aktivní politickou hru.
Podezření z paralelní moci mimo vládu
Moderátorka je přesvědčena, že skutečným důvodem Pavlova odkládání nejsou ústavní paragrafy, ale politicko bezpečnostní kalkulace jeho okolí. Mluví o okruhu poradců a bezpečnostních struktur, které podle ní nechtějí dopustit, aby vláda vedená Andrejem Babišem oslabila jejich vliv. Tvrdí, že proto vznikl tlak na výměnu některých ministrů, například Filipa Turka, a snaha odkládat jmenování tak dlouho, aby se vytvořil obraz rizikové vlády.
Podle Bobošíkové zde vzniká nebezpečný jev, který označuje za vytváření paralelní moci mimo vládu, mimo parlament a mimo zákon. Celý postup je podle ní zakryt jazykem odpovědnosti a hodnot, ale ve skutečnosti znamená posun prezidentské funkce do aktivní mocenské role, kterou ústava nepředpokládá.
Zároveň upozorňuje, že současná situace podle ní odhaluje hlubší, systémový problém. Přímá volba prezidenta dala hlavě státu silný mandát, ale nezměnila parlamentní charakter republiky. Prezident má podle ní slabé formální pravomoci, ale obrovskou motivaci pravomoci obcházet. Výsledek popisuje jako model, v němž si prezident buduje vlastní mocenské centrum, není demokraticky kontrolován a opírá se o symboliku a tradici masarykovského prezidentství. Tvrdí, že pokud se tento chaos nevyřeší, podobná krize přijde s každou další vládou.
Evropské právo jako hrozba pro Hrad
Klíčovou roli v Bobošíkové výkladu hraje evropské finanční právo a pravidla pro střet zájmů. Opírá se o analýzu spolku Česká veřejnost proti korupci a tvrdí, že evropská pravidla o střetu zájmů platí i pro prezidenta republiky. Podle její interpretace se tato pravidla vztahují na všechny instituce a osoby, které umožňují nakládání s evropskými penězi.
V pořadu říká, že evropské normy nařizují zabránit střetu zájmů, okamžitě jej řešit a zastavit rozhodování o penězích Evropské unie v době, kdy střet trvá. Přidává i pasáž, že orgán, který střet zájmů ignoruje, nese odpovědnost včetně možné trestní roviny. Z tohoto pohledu vyvozuje, že pokud by prezident jmenoval premiérem člověka, u něhož evropské orgány konstatovaly střet zájmů, nenese odpovědnost jen daný politik, ale také prezident, protože mu umožnil rozhodovat o evropských penězích.
V této souvislosti připomíná i evropské státní zastupitelství a českého zástupce Jaroslava Šarocha, známého z kauzy Čapí hnízdo. Podle ní jde o člověka, který umí pracovat s kauzami evropských peněz a střetu zájmů, a jeho role by mohla být významná, pokud by někdo umožnil nakládání s prostředky unie osobě ve střetu zájmů. Bobošíková tvrdí, že právě obava z možných dopadů evropského práva vysvětluje, proč Hrad manévruje a odkládá rozhodnutí.
Evropské právo podle ní tak zasahuje do české politiky mnohem hlouběji, než si veřejnost uvědomuje. Dokonce mluví o tom, že může ovlivnit to, koho prezident jmenuje premiérem, a kdo smí rozhodovat o prostředcích z unijních fondů. Prezident a jeho poradci si podle ní uvědomují, že střet zájmů nelze obejít politickým prohlášením nebo dohodou, a proto volí cestu vyčkávání a tlaku na změny ve vládním týmu.
Bartošovo svědectví o Fialově vládě
Významnou část pořadu věnuje Bobošíková výpovědi bývalého vicepremiéra Ivana Bartoše v podcastu Kecy a politika. Jeho slova používá jako dokreslení obrazu Fialovy vlády a vztahů uvnitř někdejší koalice. Podle Bartoše fungoval kabinet Petra Fialy tak, že klíčová rozhodnutí měla pod kontrolou úzká skupina vedení ODS, zatímco ostatní strany často jen přihlížely.
Bartoš měl popsat, že se mnohé věci připravovaly v velmi úzkém kruhu a někteří ministři se o podstatných rozhodnutích dozvídali až ve chvíli, kdy byla hotová. U mimořádné daně z neočekávaných zisků hovoří o boji o zdanění bank. Podle jeho verze se původně počítalo s výrazným zdaněním bankovního sektoru, ale na jednání vlády přišel ministr financí Zbyněk Stanjura s novým návrhem, který banky z velké části ušetřil. Bobošíková cituje jeho slova o tom, že banky z daně utekly a že výsledné nastavení nesouznělo s původním politickým zadáním.
Kritická je i Bartošova pasáž o období energetické krize. Bývalý vicepremiér podle Bobošíkové mluvil o tom, že vláda nedokázala nebo nechtěla lidem sdělit skutečný stav a komunikaci přizpůsobovala volebnímu kalendáři, aby minimalizovala politická rizika. Místo otevřených informací prý docházelo ke zjemňování sdělení i za cenu, že domácnosti byly v nejistotě.
Bobošíková připomíná i Bartošův popis dnešní podoby korupce. Podle něj se princip nezměnil od devadesátých let, změnila se pouze technika. V pořadu zaznívá, že firmy platí v hotovosti výpalné za zakázky, lidé jsou nastrkováni do výběrových komisí, aby přidělili body správné firmě, a politici dostávají odměnu nepřímo, například přes majetková přiznání. Moderátorka dodává, že Bartoš sice popisuje mechanismus, ale neodpovídá na otázku, co ti, kteří o něm věděli, konkrétně udělali pro jeho likvidaci.
Paradoxy v Babišově budoucí vládě
Po kritice Hradu a Fialovy vlády přichází Bobošíková s osobní poznámkou o tom, jak na ni reagují oponenti. S nadsázkou říká, že by si mohla otevřít soukromou kliniku na léčbu frustrací, kdyby měla žárlit na každého komunistu, funkcionáře nebo bývalého spolupracovníka bezpečnostních složek, který dnes stojí frontu na ministerská křesla. Zdůrazňuje, že jí stačí fakta a že se nyní podívá na minulost několika mužů, kteří se objevili v seznamu možných ministrů nové vlády.
Konstatuje, že Andrej Babiš, který se chlubil, že sněmovnu zbavil komunistů, přinesl na Hrad seznam kandidátů, mezi nimiž jsou dva bývalí členové KSČ, někdejší plukovník pohotovostního pluku veřejné bezpečnosti a bývalý spolupracovník státní bezpečnosti. Jako příklad uvádí poslance a budoucího ministra kultury Otoka Klempíře, který se před lety médiím svěřil se svým příběhem o spolupráci s StB, a budoucího ministra obrany Jaromíra Zunu, odborníka za SPD.
U Otoka Klempíře připomíná Bobošíková další paradox. Babišova koalice považuje Piráty za nepředvídatelné a nedůvěryhodné a nedala jim žádné významné posty. Přesto ještě před devíti měsíci Otok Klempíř osobně dělal Pirátské straně a Ivanu Bartošovi politickou kampaň. V pořadu zazní i jeho někdejší nadšený popis pocitu, když šel s Bartošem po Václavském náměstí a cítil se, jako by šel vedle člena skupiny Beatles.
Dvojí kariéra generálů Pavla a Zuny
Výraznou a symbolickou část pořadu tvoří srovnání životních cest prezidenta Petra Pavla a budoucího ministra obrany Jaromíra Zuny. Bobošíková s detailní pečlivostí připomíná, že oba pocházejí z vojenských rodin, jsou téměř stejně staří, studovali stejné školy a budovali kariéru v armádě v době socialismu i po roce 1989.
Připomíná, že oba prošli vojenským gymnáziem v Opavě a vysokou vojenskou školou ve Vyškově, oba byli členy Komunistické strany Československa, a to i v důstojnických funkcích. Po revoluci oba přešli pod křídla Severoatlantické aliance, absolvovali zahraniční kurzy a působili v misích, prezident Pavel v bývalé Jugoslávii, generál Zuna v Bosně a Hercegovině. Jejich kariéry se podle Bobošíkové protnuly i na generálním štábu, kde Petr Pavel vedl armádu jako náčelník, zatímco Jaromír Zuna byl prvním zástupcem náčelníka Aleše Opaty.
Připomíná archivní záběry z roku 1999, kdy mladý podplukovník Jaromír Zuna nesl českou vlajku při ceremonii vstupu České republiky do NATO v Kansas City. Ten samý Zuna má dnes usednout do čela ministerstva obrany jako kandidát SPD, strany, která měla v programu referendum o možnosti vystoupení z NATO. Bobošíková uzavírá tuto pasáž konstatováním, že dějiny jsou plné paradoxů a že stačila jiná politická konstelace a role obou mužů ve struktuře státu by si podle ní mohly vyměnit místo.
Mír jako podezřelé slovo
Další část pořadu se věnuje atmosféře, která podle Bobošíkové znemožňuje v Evropě a v České republice mluvit o míru. Zlomem označuje chvíli, kdy Donald Trump prohlásil, že pokud nastoupí do funkce prezidenta, ukončí válku na Ukrajině do čtyřiadvaceti hodin. Podle ní to nevyvolalo šok proto, že by šlo o nerealistický slib, ale proto, že by to znamenalo konec strategie evropských elit, které podle jejích slov udržují válku v chodu a mír odkládají na neurčito.
Bobošíková kritizuje prohlášení předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen, že spravedlivý a trvalý mír je možný až po vítězství Ukrajiny. Podle ní to znamená jediné, mír se nesmí vyjednávat, nesmí se hledat a má přijít až po vojenském zlomu. Označuje to za doktrínu další války a tvrdí, že česká vláda, média i část bezpečnostního aparátu tuto doktrínu převzaly. Výsledkem má být prostředí, v němž je každý, kdo mluví o jednání a odmítá eskalaci, automaticky podezřelý, označený za proruského nebo za extremistické riziko.
Bezpečnostní aparát, Vrbětice a jazyk nenávisti
Bobošíková si všímá i vývoje pojmu extremismu v materiálech ministerstva vnitra. Připomíná, že dříve byl definován jako útok na demokratické principy, svrchovanost a prosazování autoritářských metod a že podle těchto kritérií by byl extremistou každý, kdo umlčuje opozici a prosazuje politiku síly. Tvrdí však, že skutečný extremismus se přesunul dovnitř státu, do bezpečnostních struktur, části zpravodajské komunity, médií a na Pražský hrad.
Kritizuje zavedení pojmu předsudečná nenávist, o němž tvrdí, že nesloužil k ochraně občanů, ale jako nástroj k dlouhodobé kriminalizaci SPD bez oficiálního označení za extremistickou organizaci. Ministerstvo vnitra podle ní přeměnilo bezpečnostní analytiku v politický klacek.
Velkou roli v jejím výkladu hraje i kauza Vrbětice. Bezpečnostní informační služba vedená Michalem Koudelkou podle Bobošíkové zveřejnila politický závěr bez toho, aby poskytla veřejnosti důkazy. Odmítla debatu i pochybnosti a každý, kdo se ptal, byl označen za proruského. Zmiňuje i to, že premiér Andrej Babiš a tehdejší vicepremiér Jan Hamáček přinesli verzi, která vyvolala diplomatickou krizi, ale neodpověděli, proč se sedm let mlčelo. Vrbětice podle ní vytvořily nebezpečný precedent, kdy existuje jedna jediná povolená interpretace a pochybnosti jsou vnímány jako bezpečnostní hrozba.
Psali jsme: „Ukrajina je korupce.“ Amerika utahuje šrouby, říká Vidlák
Bobošíková upozorňuje také na jazyk, který se podle ní vrátil do veřejného prostoru. Poukazuje na používání slov jako Rusáci a varuje, že jde o dehumanizaci, která v dějinách vždy předcházela násilí. Připomíná třicátá léta, kdy se nejprve změnil jazyk a lidé byli označeni za nepřátele národa, teprve potom se posunuly hranice toho, co je dovoleno. Tvrdí, že dehumanizační slovník se dnes nešíří z okraje společnosti, ale z médií, politiky a bezpečnostních struktur, a že slouží k nálepkování a umlčování těch, kteří volají po míru nebo diplomacii.
Tři skupiny, které podle Bobošíkové nepotřebují mír
Na atmosféře strachu a nenávisti podle Bobošíkové vyrůstají tři skupiny, které nemají zájem na ukončení konfliktu. První skupinou jsou oportunisté, politici, pro které je válečná rétorika levná a výnosná. Zmiňuje Pražský hrad, kde se podle ní opakuje věta, že válka musí pokračovat až do vítězství, bez vysvětlení dopadů na lidské životy a českou ekonomiku.
Druhou skupinu označuje za ideologové. Patří sem podle ní část bezpečnostního aparátu, především lidé spojení s někdejším ředitelem BIS Michalem Koudelkou, kteří věří, že válka je morální povinnost a kteří roky definovali, kdo je hrozba a kdo ne. Třetí skupinou jsou obchodníci se smrtí. Těmito slovy popisuje ty, kteří vydělávají na zbrojních zakázkách, programech na navýšení kapacit, společných nákupech munice a přesunu veřejných peněz do zbrojního průmyslu. Mír je pro ně problém, protože zastavuje výrobu, kontrakty i logistiku.
Z toho Bobošíková vyvozuje, že největší odpor k míru nepřichází od těch, kdo varují před eskalací, ale od mocenských struktur. Jmenuje Brusel, část bezpečnostního aparátu, Pražský hrad a lidi, kteří na válce vydělávají. Vyzývá diváky, aby tato fakta pojmenovali, jinak budou mít tyto síly navrch.
Polský prezident proti centralizaci EU
Závěr pořadu patří zahraničnímu přesahu. Bobošíková se věnuje návštěvě polského prezidenta Karola Navrockého v Praze a jeho projevu na Karlově univerzitě. Podle ní šlo o manifest nové evropské pravice a přímou výzvu Bruselu. Připomíná, že Navrocki po schůzce s prezidentem Pavlem prohlásil, že jediným člověkem, který může donutit Rusko k míru, je Donald Trump, a že tím ukázal, kde vidí skutečnou sílu.
V pražském projevu podle Bobošíkové polský prezident připomněl, že střední Evropa má vlastní tradici a nechce být žákem Západu. Tvrdě zkritizoval vývoj Evropské unie, o níž řekl, že už není tou unií, do které Polsko a Česko vstupovaly, a že se z ní potichu stává centralizovaný útvar, který zasahuje do oblastí, o nichž mají rozhodovat občané jednotlivých zemí. Podle Bobošíkové Navrocki varoval, že určité síly usilují o centralizovanější unii, a že federalizace slouží jako kamufláž k odebrání suverenity členským státům.
Polský prezident představil pět kroků, jak unii reformovat. Chce zachovat princip jednomyslnosti v oblastech, kde se nyní uplatňuje, zajistit, aby každý stát měl svého komisaře, a zabránit tomu, aby osoby bez demokratického mandátu stály v čele klíčových institucí. Navrhuje zrušit funkci předsedy Evropské rady v dnešní podobě a vrátit vedení rady politikům s vlastním mandátem, změnit hlasování v Radě Evropské unie tak, aby velké země neměly nepřiměřenou výhodu, a omezit pravomoci evropských institucí na pragmatické a neideologické oblasti.
Navrocki podle Bobošíkové odmítá představu, že existuje jeden evropský národ, a trvá na tom, že jedinými skutečnými suverény zůstávají národní státy. Varuje, že pokusy odstranit národy a jejich státy povedou ke konfliktům a neštěstí a že dvě světové války nevyprovokovaly národy, ale imperiální choutky. V závěru projevu podle Bobošíkové odmítl jednoduché nálepky, které používá bruselský mainstream, a vyzval k tomu, aby střední Evropa zůstala sebevědomou součástí unie.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
