V březnu 2003 předstoupil německý kancléř Gerhard Schröder před Bundestag s programem, který šel proti značné části politické tradice jeho vlastní sociální demokracie. Agenda 2010 měla změnit pracovní trh, sociální systém i fungování německé ekonomiky. Schröder věděl, že za to může politicky zaplatit. A skutečně zaplatil. V předčasných volbách roku 2005 skončila SPD těsně za CDU/CSU a po vzniku velké koalice převzala kancléřský úřad Angela Merkelová. Schröderova politická kariéra skončila, řada změn prosazených jeho vládou však zůstala.
Německá nezaměstnanost, která v roce 2005 přesahovala 11 procent, během následujícího desetiletí výrazně klesla. Reformy pracovního trhu k tomuto obratu podle ekonomických analýz přispěly, nebyly však jeho jedinou příčinou. Roli sehrála světová konjunktura, německý exportní model, mzdový vývoj i postavení země uvnitř eurozóny.
Přesto Schröderův případ otevírá otázku, která je dnes možná aktuálnější než před dvaceti lety. Dokáže demokratický politik prosadit opatření, o nichž je přesvědčen, že budou zemi dlouhodobě prospívat, pokud zároveň ví, že jejich krátkodobé náklady mohou ukončit jeho politickou kariéru?
Jackson Janes a Markus Ziener tento problém v časopise The National Interest označují za „Schröderův paradox": strukturální reforma může být dlouhodobě úspěšná, ale současně politicky zničit člověka, který ji prosadil. Jejich argument přitom nesměřuje pouze k Německu. Podle autorů jde o stále výraznější problém vyspělých západních demokracií.
Stárnutí populace vyžaduje změny důchodových systémů. Rostoucí náklady zdravotnictví nutí hledat nové zdroje nebo úspory. Obrana vyžaduje více peněz. Evropa potřebuje rozsáhlé investice do infrastruktury, energetiky a digitalizace. Vysoké zdanění práce v některých zemích omezuje hospodářský růst. O existenci řady těchto problémů přitom není zásadní spor. Politický problém začíná ve chvíli, kdy je třeba odpovědět na otázku, kdo a kdy zaplatí účet.
Reforma bolí dnes, její výsledek přijde po volbách
Demokracie má vlastnost, která je zároveň její silou i slabinou. Politik musí svá rozhodnutí obhájit před voliči. To omezuje možnost vlád dlouhodobě prosazovat politiku proti vůli společnosti, současně však vytváří přirozený tlak na výsledky, které lze ukázat ještě před příštími volbami.
Důchodová reforma je téměř dokonalým příkladem. Stárnutí evropské populace znamená, že se mění poměr mezi ekonomicky aktivními lidmi a příjemci penzí. Možná řešení jsou známá: vyšší věk odchodu do důchodu, vyšší odvody, nižší relativní penze, větší zapojení soukromých úspor, zvýšení zaměstnanosti nebo kombinace těchto opatření. Prakticky žádné z nich však není politicky příjemné.
Podobný mechanismus funguje u zdravotnictví, veřejných výdajů, daní, infrastruktury nebo energetiky. Přínos reformy se může projevit za deset či dvacet let, zatímco její náklady může část společnosti pocítit příští měsíc. Náklady jsou konkrétní a okamžité, budoucí přínos vzdálený a nejistý.
OECD na tento problém upozorňuje přímo. Krátkodobost volebního cyklu podle organizace znesnadňuje demokratickým vládám soustředění na dlouhodobé a mezigenerační problémy. Zároveň právě důvěra veřejnosti v instituce pomáhá vytvářet prostor pro politiku, jejíž výsledky přesahují funkční období jedné vlády.
Vzniká tak nepříjemná politická asymetrie. Politik, který problém odloží, může přežít příští volby. Politik, který jej začne skutečně řešit, okamžitě vytvoří skupinu lidí, kteří přesně vědí, co ztratili. Ti, kteří na změně vydělají za deset nebo dvacet let, její přínos ještě necítí.
Dnešní situaci navíc mění prostředí permanentní politické komunikace. Sociální sítě, průzkumy veřejného mínění a nepřetržitý zpravodajský cyklus umožňují každé složité opatření během několika hodin převést do jednoduchého sdělení o tom, kdo o co přijde. Vysvětlení, proč je opatření potřebné a co může přinést za několik let, je mnohem složitější.
Výsledkem nemusí být úplná absence změn. Častěji dochází k tomu, že reforma je nahrazována správou problému. Vláda poskytne dotaci, vytvoří výjimku, prodlouží přechodné období nebo přesune nepopulární rozhodnutí na další kabinet. Systém pokračuje, ale jeho základní slabina zůstává.
Německo v tomto směru nabízí pozoruhodný historický oblouk. Země, která na začátku století provedla rozsáhlé změny pracovního trhu a sociálního systému, dnes znovu řeší problémy, které nelze odstranit jedinou dotací ani krátkodobým rozpočtovým opatřením. OECD upozorňuje na vysokou administrativní zátěž, překážky pro investice a podnikání, nedostatek pracovníků prohlubovaný stárnutím populace a složité plánovací a povolovací procesy. Ty brzdí také investice do škol, dopravy a digitální infrastruktury.
Rozsah možného přínosu reforem ukazuje jeden výpočet OECD. Kombinace omezení byrokracie, kvalitnější veřejné správy, nižšího zatížení práce, vyšších investic, změn ve vzdělávání a propojení důchodového věku s očekávanou délkou života by podle modelu organizace mohla do roku 2035 zvýšit potenciální růst německého HDP na obyvatele přibližně o 0,8 procentního bodu ročně proti základnímu scénáři.
V dlouhém období jde o značný rozdíl. Jenže prakticky každá položka tohoto seznamu vytváří své vítěze a poražené. Omezení výdajů se dotkne jejich příjemců, zvýšení důchodového věku zaměstnanců, změna daní jedné či druhé příjmové skupiny a deregulace těch, kterým současná pravidla vyhovují.
Kancléř Friedrich Merz proto čelí v jiné podobě stejnému dilematu jako Schröder před více než dvaceti lety. Pokud Německo strukturální změny neprovede, může pokračovat období slabého růstu a postupného zhoršování konkurenceschopnosti. Pokud je provede důsledně, jejich okamžité náklady mohou využít jeho političtí soupeři.
The National Interest právě v tom vidí jeden z podstatných rozdílů proti Schröderově době: dnešní politické prostředí je fragmentovanější a AfD má možnost získávat podporu mezi voliči nespokojenými s cenou reforem.
Tento problém není pouze německý. Týká se Francie, Itálie, Spojených států a v menším měřítku také České republiky. I česká společnost stárne, také zde existuje dlouhodobý tlak na důchodový a zdravotní systém, nedostatek pracovní síly, pomalé povolování staveb, administrativní překážky a potřeba investic do energetiky, dopravy či obrany.
Všude se přitom opakuje stejný časový nesoulad. Volební období trvá několik let, zatímco výsledky skutečné strukturální reformy se mohou projevit až za desetiletí.
Když reforma nepřichází, nastupuje politika rozbití systému
Nejzajímavější část argumentu Janese a Zienera proto nespočívá v obhajobě Gerharda Schrödera. Spočívá v jejich vysvětlení nástupu politiky „disrupce".
Pokud voliči dlouhodobě slyší, že školství, zdravotnictví, státní správa, migrace, infrastruktura nebo důchodový systém mají vážné problémy, ale jednotlivé vlády je pouze spravují, může postupně vzniknout poptávka po politikovi, který slíbí, že dosavadní systém jednoduše rozbije.
Ne nutně proto, že voliči chtějí chaos, ale protože část společnosti dospěje k přesvědčení, že standardní politický proces už skutečnou změnu vytvořit nedokáže.
Populistická nebo antisystémová politika pak nemusí být prvotní příčinou institucionální krize. Může být také jejím důsledkem, reakcí na dlouhodobou neschopnost tradičních politických stran přesvědčit veřejnost, že demokratické instituce stále dokážou řešit konkrétní problémy.
Autoři The National Interest vztahují tento mechanismus především na současné Spojené státy. Trumpovu politiku interpretují jako nahrazování pomalé institucionální reformy rychlou disrupcí. Současně ale upozorňují, že podmínky, které takový typ politiky umožnily, nevytvořila jediná administrativa. Podle nich jde o hlubší problém politického systému orientovaného na krátké volební cykly, permanentní kampaň a okamžitou odezvu veřejnosti.
Trumpův politický vzestup lze v tomto smyslu chápat také jako využití frustrace, která v části americké společnosti existovala už před jeho příchodem do Bílého domu. Podobně AfD nevytvořila strukturální problémy německé ekonomiky, může však politicky těžit z přesvědčení části veřejnosti, že tradiční strany je příliš dlouho nedokázaly řešit.
Vzniká tím začarovaný kruh. Čím déle standardní politika odkládá bolestivé změny, tím větší může být poptávka po radikálním řešení. Čím silnější jsou radikální politické síly, tím více se vládní strany obávají nepopulárních reforem. A čím méně reforem provedou, tím snazší je tvrdit, že současný systém nefunguje.
Řešením proto nemusí být hledání dalšího „silného vůdce". Mnohem důležitější může být obnovení schopnosti demokratických institucí vytvářet dlouhodobá rozhodnutí, která přežijí jednu vládu. Některé reformy totiž dávají smysl pouze tehdy, pokud občané a firmy mohou předpokládat, že jejich základní pravidla nebudou po každých volbách znovu změněna.
A zde se vrací zdánlivě paradoxní pojem z původního článku: ctnost nudy. Fungující stát bývá z velké části nudný. Silnice se opravují, povolení se vydávají v předvídatelné lhůtě, důchodový systém má dlouhodobě srozumitelná pravidla, daňový systém se nemění každých několik měsíců a státní správa funguje bez každodenního politického dramatu.
Taková politika vytváří málo virálních videí, může však vytvářet něco podstatnějšího: důvěru, že systém dokáže problémy postupně řešit.
Schröderův příběh proto není pouze historií jednoho německého kancléře. Připomíná dilema, před kterým dnes stojí velká část západního světa. Demokracie nepotřebují pouze politiky, kteří vědí, co by měli udělat. Potřebují také prostředí, v němž lze občanům vysvětlit, proč může mít reforma náklady dnes a přínosy až za mnoho let.
Největším problémem západních demokracií tak nemusí být nedostatek návrhů, jak jejich ekonomiky a instituce změnit. Může jím být postupná ztráta schopnosti přijímat rozhodnutí, jejichž skutečné výsledky přijdou až po příštích volbách.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
Zdroje: 1. The National Interest – The Virtue of Boring: What Exhausted Democracies Actually Need; 2. OECD – Economic Surveys: Germany 2025; 3. OECD – Structural reforms to revive economic growth in Germany; 4. OECD – Building Trust and Reinforcing Democracy
