Když byl letos oznámen nový laureát Nobelovy ceny míru, největším překvapením nebylo jméno vítěze, ale spíše skutečnost, že jej nezískal americký prezident Donald Trump. Jeho dlouhodobá touha stát se držitelem nejprestižnějšího symbolu mírového úsilí je dobře známá a jeho příznivci věří, že si ocenění zaslouží. Zároveň však většina pozorovatelů nečekala, že by se k němu výbor skutečně přiklonil. Kritici Trumpa naopak výsledky vítali jako posílení toho mála, co podle jejich názoru ještě zbývá z mezinárodního humanismu, který se v posledních desetiletích vytrácí. Nobelova cena míru tak znovu otevírá otázku, komu a za co má být vlastně udělována a jaký typ míru má být oceňován.
Od svého založení je tento Nobelův odkaz pronásledován kontroverzemi. Alfred Nobel jej zamýšlel jako formu vlastní morální očisty a zároveň jako podporu usilování o mír v době, kdy světem pohybovaly konflikty a soupeření velmocí. Mír je přitom vzácným jevem a v posledních pětadvaceti letech řada ukazatelů demokracie, lidských práv, mezinárodní spolupráce i humanitární pomoci celosvětově klesá. Paradoxně však počet nominací na Nobelovu cenu míru rostl, což naznačuje, že čím méně je míru, tím intenzivněji jej lidé hledají.
Když se člověk pokusí představit si práci pětičlenného výboru, který má mezi stovkami kandidátů a tisíci doporučujících dopisů vybrat jediného laureáta, je jasné, že jde o úkol plný dilemat. Autoři jednotlivých doporučení obvykle popisují kandidáty jako mimořádné osobnosti, jejichž skutky mají skutečný dopad na svět. Jenže samotný pojem míru je složitý, těžko uchopitelný a interpretace se mění podle historických okolností. V tomto kontextu se ustálilo pět zásadních otázek, které se v debatách o Nobelově ceně míru pravidelně vracejí.
První otázkou je, zda ocenění patří samotnému stavu míru, nebo spíše procesu k jeho dosažení. Země jako Švýcarsko nebo Nový Zéland žijí dlouhodobě v klidu a ve vysoké kvalitě života, přesto se jejich zástupci na seznamy kandidátů téměř nikdy nedostávají. Laureáty se naopak často stávají osobnosti z nestabilních zemí, které bojují s korupcí, represemi a politickými otřesy. Není tedy oceněním spíše úsilí o mír než skutečný mírový stav. Podle této logiky je Nobelova cena spíše uznáním odvahy než výsledků.
Druhé dilema se týká načasování. Má být odměněna mírová iniciativa již ve svém počátku, kdy je naděje největší, nebo až ve chvíli, kdy se naplní její cíle. Časná ocenění mohou povzbudit celosvětovou pozornost, ale nesou riziko, že se proces nakonec zadrhne nebo úplně zvrátí. Typickým příkladem je ocenění Henryho Kissingera za dosažení příměří ve Vietnamu v roce 1973, kdy se válka po krátké pauze opět rozhořela a skončila až o dva roky později severovietnamským vítězstvím. Pokud má být odměněn úspěch, pak je otázkou, zda je vůbec možné mírový proces uzavírat v době neustálých globálních proměn.
Další úvahou je rozdíl mezi krátkou přestávkou v bojích a skutečným mírovým uspořádáním. Příměří lze podepsat poměrně snadno, zatímco trvalý mír vyžaduje hluboké společenské změny a dlouhodobé budování důvěry. Jedním z mála příkladů trvalejšího výsledku je dohoda z Camp Davidu z roku 1978 mezi Izraelem a Egyptem, díky níž oba státy přes přetrvávající napětí dokázaly zabránit další velké válce. Takových příkladů je v historii cen však jen několik.
Čtvrtá otázka se týká původu míru. Může být oceněn mír vynucený zvenčí velmocemi, nebo má být oceněno především mírové hnutí, které vyrůstá přímo z dané společnosti. Dějiny Nobelovy ceny ukazují, že největší uznání si získávají ti, kteří mění vlastní zemi zevnitř. Nelson Mandela a Frederick de Klerk představují právě takovou dvojici, která dokázala přetavit domácí vůli po změně v historický přerod Jihoafrické republiky bez rozsáhlého krveprolití. Oproti tomu velmocenské zásahy, které často donucují menší státy k dohodě, bývají vnímány obezřetněji a vyvolávají mnoho kontroverzí.
Poslední dilema se týká samotné osobnosti kandidáta. Je v popředí jeho vnitřní morální integrita, charitativní činnost a humanitární práce, nebo spíše konkrétní politický čin, který vedl k mírovému výsledku. Pokud by se brala v úvahu morální bezúhonnost, pak by mnozí laureáti minulosti, včetně Kissingera či Arafata, ocenění pravděpodobně nezískali. Pokud by naopak byla klíčem shoda okolností nebo symbolická naděje do budoucna, pak by Barack Obama již po osmi měsících v prezidentském úřadě takové uznání rovněž jen těžko obhajoval.
Psali jsme: Mír za našimi zády? Trumpův plán vyvolal v Evropě paniku
A tato otázka se vrací i k Donaldu Trumpovi. Jeho osobnost je výrazná, rozporná a často polarizující. Jeho politický styl zahrnuje konfliktnost, rychlé změny názorů i intenzivní sebeprosazování, což může pro mírový výbor představovat zásadní problém. Trump v minulosti tvrdil, že jeho vyjednávání mezi Izraelem a palestinskými frakcemi představuje začátek širšího míru na Blízkém východě, nicméně příměří se během několika dní zhroutilo a násilí se rychle obnovilo. Přesto je třeba uznat, že jako prezident disponuje nevídanou mocí a pokud by jeho touha po Nobelově ceně byla skutečně upřímnou motivací, mohl by ji využít k tlaku na dodržování dlouhodobého klidu zbraní.
Svět kolem nás však ukazuje, že vytrvalost míru je mimořádně křehká a právě proto je Nobelova cena míru důležitá jako symbol společného lidského ideálu. Připomíná, že i navzdory válečným konfliktům a geopolitickým sporům existují lidé a organizace, které se snaží o nápravu a usmíření. A pokud by se skutečně podařilo udržet dvacetileté příměří v jednom z nejvýbušnějších regionů světa, jak někteří Trumpovi podporovatelé věří, pak by i výbor Nobelovy ceny míru musel přiznat zásluhu bez ohledu na politické sympatie či antipatie. Zatím však zůstává tato představa jen hypotetickou možností, která čeká na ověření skutečnou praxí.
Zdroje: The Economist – Global Trends 2026; Nobel Prize – History of the Peace Prize; Nobel Committee – Nomination and Evaluation Procedures; Camp David Accords Archive – Carter Center; UN Peacekeeping – Data and Historical Archives
(Chmelík, The Economist, repro: facebook)
