Když ministr sociálních věcí trousí po světě objevy typu „musíme mít 6% růstu HDP a každá česká rodina aspoň tři děti, aby měl na ty penze kdo vydělávat“, pak se nedivme, že je mnoha lidem do smíchu, mnoha jiným do pláče, nejčastěji však obojí.
Naše vláda vědomě rezignovala na všechny principy sociálního zabezpečení. Ignoruje zásluhovou složku penzí (odpracované roky a peníze odevzdané do systému), ignoruje motivační složku (asi ne každý sedmdesátník pracující v základním výzkumu musí být v tom věku odepsán, ale patrně žádný jeho vrstevník už nezdvihne nad hlavu krumpáč). Do toho vláda nepřímo podporuje generační souboje – lidé, kteří dosáhli něčeho ve svých oborech, jsou vymísťováni, aby uvolnili místo generačním následníkům, a to víceméně bez věcného ohledu, zda to je k dobrému, či je to jen neschopnost systému udržet zavedené kariérní hierarchie, tolik související s odbornou zkušeností atd.
Tato vláda je nejasociálnější ze všech, co jsme tu od roku 1989 měli. Chcete-li si k tomu shromáždit více argumentů, poslyšte nový díl pořadu Vladimíra Franty a Petra Žantovského z cyklu O lecčems a mnohém.
