Návrhy zákonů o transparentnosti zahraničního vlivu vyvolávají téměř všude silné politické emoce. Na první pohled to může působit zvláštně. Pokud má jít jen o povinnost zveřejnit, kdo financuje organizaci nebo projekt, který vstupuje do veřejné debaty a snaží se ovlivňovat politická rozhodnutí, proč kolem toho vzniká takový odpor. Odpověď je jednoduchá i nepříjemná zároveň. Protože se tu nehraje jen o technickou právní úpravu, ale o rozložení vlivu v demokratickém prostoru.
Zastánci podobného zákona říkají, že jde pouze o otevřenost. Veřejnost má podle nich právo vědět, kdo financuje organizace, mediální projekty, poradenské struktury nebo advokační skupiny, které se snaží tlačit na vládu, parlament, úřady nebo veřejné mínění. Tento argument není nijak výjimečný ani exotický. Americké ministerstvo spravedlnosti u zákona FARA přímo uvádí, že zákon vyžaduje veřejné zveřejňování vztahu k zahraničnímu principálovi a také zveřejňování aktivit, příjmů a výdajů spojených s těmito činnostmi. Australský systém FITS zase oficiálně deklaruje, že jeho účelem je dát veřejnosti přehled o povaze, úrovni a rozsahu zahraničního vlivu na vládu a politiku. Jinými slovy, samotná myšlenka transparentnosti není v demokratickém světě ničím skandálním ani podezřelým.
Přesto proti podobným zákonům část politické reprezentace vystupuje s mimořádnou nervozitou. Důvodů je několik a nejsou jen právní, ale především politické. Prvním je obava ze ztráty komfortu. Mnoha aktérům současný stav vyhovuje právě proto, že veřejnost nemá snadno dostupný a přehledný obraz o tom, kdo koho financuje, přes jaké struktury proudí peníze a jaké typy činností jsou z nich hrazeny. V okamžiku, kdy by vznikl jednoduchý veřejný registr, by se řada vztahů přestala schovávat za mlhavé formulace o podpoře občanské společnosti, expertní spolupráci nebo mezinárodním partnerství. To, co dnes působí jako spontánní hlas nezávislého aktéra, by se najednou mohlo ukázat jako projekt dlouhodobě napojený na zahraniční finanční a hodnotové struktury. A to je pro řadu lidí politicky nepříjemné.
Druhým důvodem je reputační strach. Odpůrci často tvrdí, že samotné označení organizace jako subjektu financovaného ze zahraničí může být v očích veřejnosti vnímáno negativně. Tento argument nelze úplně shodit ze stolu. V zemích, kde byla podobná legislativa využívána nátlakově nebo propagandisticky, se skutečně ukázalo, že právní nálepka může sloužit jako nástroj veřejné diskreditace. Právě proto je velmi důležité odlišovat demokratický model transparentnosti od autoritářského modelu stigmatizace. Pokud má zákon v demokratickém státě obstát, nesmí vytvářet cejch. Musí pouze zveřejňovat fakta. Jakmile by začal pracovat s ideologickým označováním, ztratil by legitimitu.
Jenže právě zde se spor láme. Část politiků a aktivistických struktur mluví o každém registru zahraničního vlivu téměř automaticky jako o předsálí represí. To je ale také forma manipulace. Pokud totiž stát pouze požaduje, aby subjekt aktivní v politickém prostoru zveřejnil zdroj financování, nejde o zákaz ani umlčení. Jde o standard otevřenosti. Když existují majetková přiznání, registr smluv nebo pravidla pro financování politických stran, pak není nijak nelogické chtít i pravidla pro subjekty, které vstupují do politické soutěže a zároveň čerpají zahraniční prostředky. Problém tedy není v samotné transparentnosti. Problém je v tom, že transparentnost odstraňuje výhodu skrytého zázemí.
Třetím důvodem odporu je mocenský kalkul. V řadě evropských zemí dnes existuje hustá síť organizací, think tanků, advokačních projektů, grantových center a mediálních iniciativ, které spoluutvářejí veřejnou debatu. Některé z nich odvádějí užitečnou práci, jiné prosazují úzce ideologické cíle, další se pohybují někde mezi. Co je však spojuje, je skutečnost, že v mnoha případech fungují jako prostředníci mezi vnějšími zdroji peněz a domácí politikou. Jakmile by se tato síť musela zřetelněji popsat, změnila by se mapa důvěry i mapa vlivu. A právě to je důvod, proč se část politické a aktivistické scény podobných pravidel obává. Ne proto, že by sama transparentnost byla nedemokratická, ale proto, že by ukázala, jak moc je dnešní veřejný prostor ve skutečnosti propojený s vnějšími centry financování a ideového zadání.
Čtvrtým důvodem je argument zneužitelnosti. Ten je ze všech nejvážnější a nelze ho odbýt. Kritici připomínají, že špatně napsaný zákon se může stát zbraní proti občanské společnosti. A v tom mají pravdu. Každý podobný předpis může být nebezpečný, pokud je formulován vágně, asymetricky nebo je svěřen do rukou institucí, které ho budou používat selektivně. Australská zkušenost je v tomto směru poučná. Samotná australská vláda připustila, že tamní systém v praxi nenaplnil zamýšlený účel a potřebuje zásadní reformu. To ukazuje, že nestačí mít dobrý úmysl. Pravidla musí být srozumitelná, přiměřená a právně přesná.
Jenže právě na této oprávněné obavě bývá často postavena i nepoctivá obrana statu quo. Místo aby odpůrci řekli, že chtějí lepší, přesnější a symetrický zákon, často vytvářejí dojem, že jakákoli snaha o evidenci zahraničního vlivu je sama o sobě nebezpečná. Tím se ale celá debata posouvá do falešného rámce. Správná otázka nezní, zda transparentnost ano nebo ne. Správná otázka zní, jak ji nastavit tak, aby chránila demokratický prostor a zároveň nebyla zneužitelná. Kdo tuto otázku nahrazuje hysterickým odmítáním jakýchkoli pravidel, nevystupuje ve prospěch svobody, ale spíše ve prospěch nepřehlednosti.
Pátým důvodem odporu je ideologická asymetrie. V evropské debatě se dlouho udržoval zvyk rozlišovat mezi „špatným“ zahraničním vlivem a „dobrým“ zahraničním vlivem. Když se mluví o penězích, vazbách a kampaních spojených s Ruskem nebo Čínou, obvykle zaznívá požadavek tvrdé obrany demokracie. Když se ale mluví o penězích, vazbách a kampaních pocházejících ze západních nadací, mezinárodních sítí nebo struktur spojených s evropským a americkým prostorem, bývá debata najednou opatrnější a relativizující. Přitom princip by měl být stejný. Transparentnost má smysl jen tehdy, když platí bez výjimek. Jakmile se z ní stane nástroj proti jedné části spektra a ochranný štít pro druhou, přestává být obranou demokracie a mění se v ideologický nástroj.
Právě proto je důležité, aby případný český zákon nevznikal jako politická msta ani jako předvolební klacek. Musel by být konstruován tak, aby se týkal všech subjektů, které vykonávají zájmové, advokační nebo politicky vlivové aktivity ve prospěch zahraničních zadavatelů, ať už peníze přicházejí odkudkoli. Evropská komise sama v rámci balíku Defence of Democracy pracuje s představou společných standardů transparentnosti a odpovědnosti pro zájmové aktivity prováděné jménem třetích zemí při snaze ovlivňovat rozhodovací proces v Unii. Už tato formulace je důležitá. Téma se netýká jen neziskovek, ale širšího pole reprezentace zájmů.
Ve skutečnosti tedy nejde o to, že by se někteří politici báli svobody. Mnohem přesnější je říci, že se část z nich bojí světla. Bojí se situace, kdy by občan mohl jedním kliknutím zjistit, kdo financuje projekt, který se tváří jako spontánní hlas veřejnosti, ale ve skutečnosti je součástí širšího zahraničního vlivového ekosystému. Bojí se také toho, že by se muselo přestat selektivně moralizovat a začalo by se měřit všem stejně.
A tím se dostáváme k podstatě celého sporu. Zákon o transparentnosti zahraničního vlivu není nebezpečný proto, že by chtěl umlčet občanskou společnost. Nebezpečný by byl jen tehdy, kdyby byl napsán špatně nebo používán selektivně. To je riziko, které je nutné brát vážně. Ale stejně vážně je třeba brát i opačné riziko, totiž že bez takových pravidel bude dál sílit šedá zóna mezi občanským aktivismem, lobbingem, expertní politikou a zahraničně financovaným ovlivňováním státu. Politici, kteří dnes proti transparentnosti vystupují, by proto měli otevřeně říci, zda jim skutečně vadí hrozba zneužití, nebo spíše to, že by se konečně začalo veřejně ukazovat, kdo v této zemi mluví za koho a za čí peníze.
(Kyncl, prvnizparvy.cz, repro: ovm)
Zdroje: 1. U.S. Department of Justice: Foreign Agents Registration Act; 2. Australian Government: Foreign Influence Transparency Scheme; 3. European Commission: Protecting democracy
