Uvolnění milionů stran dokumentů amerického ministerstva spravedlnosti znovu otevřelo jednu z nejtemnějších kapitol propojení moci peněz a beztrestnosti. Spisy kolem Jeffreyho Epsteina neprokazují trestnou činnost všech uvedených osob, ale odhalují síť dlouhodobých kontaktů která existovala i poté co byl Epstein odsouzen za zneužívání nezletilé. Právě tato skutečnost je pro veřejnost klíčová. Nejde jen o to kdo s kým kdy večeřel, ale o to že významní aktéři z byznysu práva diplomacie a kultury udržovali vztahy s člověkem jehož minulost byla veřejně známá. Přehled dosavadních rezignací shrnuje server Zero Hedge a je zřejmé že nejde jen o izolované selhání jednotlivců, ale o širší obraz prostředí kde se osobní vazby dlouhodobě stavěly nad morální odpovědnost.
Rezignace Thomase Pritzkera z vedení hotelové skupiny Hyatt ukazuje jak hluboko sahala normalizace kontaktů s Epsteinem i po jeho odsouzení. Zveřejněné e maily neodhalují trestný čin, ale svědčí o ochotě vlivných lidí tvářit se že minulost neexistuje pokud je protějšek dostatečně bohatý a vlivný. Omluva o špatném úsudku je v tomto kontextu slabá. Problémem není jednorázová chyba, ale dlouhodobé ignorování reality které by u běžného zaměstnance vedlo k okamžitému konci kariéry.
Podobně u Kathy Ruemmlerové z Goldman Sachs vyvolává otázky nejen samotná korespondence s Epsteinem, ale i fakt že vrcholná právní představitelka jedné z nejvlivnějších finančních institucí světa nebyla schopna nebo ochotna přerušit kontakty s osobou jejíž kriminální minulost byla veřejně známá. Argument že o zločinech nevěděla zní v éře otevřených zdrojů informací nedůvěryhodně. Spíše se potvrzuje obraz elitního prostředí kde se informace relativizují podle společenské výhodnosti.
Odstoupení Sultana Ahmeda bin Sulayema z čela DP World a Brada Karpa z vedení prestižní právní kanceláře ukazuje další rozměr problému. V obou případech šlo o dlouhodobé vztahy a v Karpově případě dokonce o odborné právní konzultace k dohodám které Epsteinovi pomohly minimalizovat důsledky jeho činů. To už není jen otázka osobního selhání, ale systémového propojení moci a právního aparátu. Pokud se špičkoví právníci podílejí na konstrukcích které umožní pachatelům uniknout odpovědnosti, nelze se pak divit hluboké nedůvěře veřejnosti k institucím spravedlnosti.
Rezignace diplomatů a kulturních představitelů odhalují další rovinu. Mona Juulová, Peter Mandelson či Miroslav Lajčák zdůrazňují že nic nezákonného nespáchali a že odstupují kvůli politickému tlaku. Jenže právě politický tlak je přirozeným nástrojem veřejné kontroly. Pokud představitelé státu či mezinárodních institucí udržují kontakty s osobami spojovanými s těžkými zločiny, oslabují tím důvěru ve veřejnou službu. V demokratickém prostředí není standardem pouze neporušit zákon, ale chovat se tak aby nebyla zpochybněna integrita funkce.
Případ Jacka Langa ve Francii a Davida A. Rosse v New Yorku ukazuje že kulturní a akademické instituce nejsou vůči tomuto typu morálního selhání imunní. Naopak se zdá že prostředí umění a elitních škol často sloužilo jako společenský kryt pro pochybné kontakty které by v jiných sektorech byly neobhajitelné. Proklamace o zájmu instituce působí spíše jako snaha minimalizovat reputační škody než jako skutečná sebereflexe.
Celá kauza znovu připomíná že Epstein nebyl jen osamělým zločincem, ale uzlem v síti vztahů která mu umožnila pohybovat se po desetiletí v nejvyšších patrech moci. Rezignace jsou spíše symbolickým gestem než řešením příčin. Skutečnou otázkou je proč se podobné vazby tolerují a proč instituce nemají účinné mechanismy jak zabránit tomu aby se osobní kontakty s kompromitovanými osobami stávaly normou. Bez hlubší změny kultury odpovědnosti zůstane i tato vlna odchodů jen epizodou v dlouhém příběhu selhání elit, které veřejnosti opakovaně slibují nápravu, ale samy žijí v režimu výjimek.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: https://www.zerohedge.com/markets/heres-key-figured-who-have-resigned-over-epstein-filesso-far
