Organizace BRICS není cíleně protizápadním projektem, ale post-západním. Představuje kolektivní úsilí o znovuzískání suverenity, vybudování reálné výrobní ekonomiky a přetvoření mechanismů globálního vládnutí v souladu se současnou realitou. Poskytuje rozvojovým zemím nástroje pro spolupráci a vzájemné posílení, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz publicista František Roček.
Pro Západ je BRICS výzvou i příležitostí…
Západ je nositelem ekonomického kolonialismu
Z dnešního pohledu jsou nejvíce demokratické státy, které kořistily z okupovaných území - kolonií. Mezi nimi dominují ekonomicky silné státy G7: Francie, Británie a britský koloniální klon Kanada. K tomu se objevili během 19. století noví aktéři kolonialismu z dnešní řad G7: Německo, Itálie, Japonsko a USA. Mimo kruh G7 je také demokratická postkoloniální Belgie a Holandsko.
Koloniální státy, dnes již z nutnosti demokratické, se snaží udržet si poslední zbytky koloniální moci. Společnost koloniálních států předává z generace na generaci jistý pocit nadřazenosti.
Technologicky vyspělé společnosti kvůli praktické technické a organizační nadřazenosti měly lepší náhled na organizaci lidského světa než okupované společnosti koloniálních „domorodců“. To ale neznamená spravedlivější řízení světa, ale jenom lepší možnost řízení rizik spojených se společenskými změnami v jejich prospěch.
Připomeneme zkušenost nizozemského soudce Rölinga, jednoho ze soudců poválečného Tokijského procesu proti japonským válečným zločincům:
Společnost národů z 20. a 30. let 20. století byla „…organizací na udržení statutu quo, tedy vlády evropských mocností ve světě. OSN některé aspekty zachovala, přinejmenším ve své chartě, která neměla za cíl zrušení koloniálního systému, nýbrž pouze zřízení ,dobrých‘ koloniálních vztahů.
V praxi se však OSN neočekávaně obrátila jiným směrem: vyhlásila univerzální platnost lidských práv, což posléze, v roce 1960, vedlo k Deklaraci o dekolonizaci, k boji proti apartheidu a zápasu za nový mezinárodní ekonomický řád.“ (B. V. A. Röling, Antonio Cassese, Tokijský proces. Praha, Mladá fronta, 1995.)
Do Organizace spojených národů (OSN) vstoupil příliš velký počet států, než aby OSN mohly dosavadní mocnosti dále ovládat tak jako v okamžiku založení. Neboť OSN byla původně vytvořena jako humanistická hračka velmocí po skončení 2. světové války. Měla zajistit nový (poválečný) pořádek podle potřeb mocností.
Proto začaly technologicky silné státy podporovat halasně demokratickou agendu. V druhé polovině 20. a začátkem 21. století tyto státy prohlašují, že postkoloniální státy jsou v rámci G7 skupinou oficiálně organizováné kolem sdílených hodnot. Nepřipomíná se, že jejich bohatství je postaveno na koloniálních výbojích.
Prvnizpravy.cz - Roček: Indicie politické nenávisti Západu
Proto mnozí autoři užívají termíny jako:
- Exportní kolonialismus chudoby - Importuje západní styl života (spotřeba a život na dluh podle módy západních výrobních a obchodních řetězců). Též je nazýváno jako spotřební globální kolonialismus (vnucováno je průmyslové a spotřební zboží, alkohol, drogy, služby, moderní technologie jako zájmová „šidítka“, virtuální realita, digitální nemateriální zboží atd.),
- Patentový globální kolonialismus,
- Globální kolonialismus lidských zdrojů (levná pracovní síla) a surovin,
- Produkční a technologický globální kolonialismus, tedy závislost na technologicky silných státech (bývalých koloniálních státech),
- Dluhový globální kolonialismus (dluhy států, obyvatel a měst vůči zahraničním bankám a korporacím),
- Intelektuální kolonialismus (intelektuální vysávání méně rozvinutých států odlákáváním talentů politickými mantrami Západu).
Poznámka doslova osudová: Mají USA koloniální armádu?
Ve studené válce, či spíše civilizační válce současnosti, je důležitým fenoménem námořnictvo USA (spolu s námořní pěchotou) s pověstí agresivní mašinérie – jedná se vlastně o poslední funkční koloniální mašinérii na zeměkouli. Americký on-line slovník Merriam-Webster definuje neokolonialismus jako „ekonomické a politické kroky a procesy, pomocí kterých mocnosti udržují či rozšiřují své působení vůči vybrané zemi a jejímu obyvatelstvu.“
Koloniální státy postupně musely okupovaná území opustit a předat vládu místnímu obyvatelstvu. Ale zůstaly tam dosti pevně zakotveny s pomocí technických a korupčních mechanismů. Toto nové období je nazýváno novodobým kolonialismem.
Jakou roli v neokolonialismu hrají USA? Nepředstavují typický koloniální stát, jako třeba byla Velká Británie, Francie, Španělsko a další evropské přímořské státy. USA, podobně jako Německo, přišly na mezinárodní scénu příliš pozdě, než aby ukořistily zajímavé koloniální území. Mohly jenom paběrkovat. Nelze se divit, že jako výsledek porážky Německa došlo po 1. světové válce k odejmutí toho mála malých kolonií ve střední Africe a v Asii, ke kterým se Německo dostalo.
Připojení Havajských ostrovů k USA zosnovali američtí pěstitelé cukrové třtiny. S pomocí amerických jednotek svrhli v roce 1893 domorodou královnu Liliuokalani. Tato americká naprostá menšina vyhlásila samostatnou republiku a požádala o začlenění do USA. Havaj se stala takzvaným zámořským teritoriem. Ve stejné době Američané po válce proti Španělsku ovládli Filipíny a získali též dominantní hospodářský vliv nad Kubou a jejím cukrem.
Dokonce i ve velmi opatrné wikipedii lze najít neuctivé povídání, že „…Spojené státy americké se zařadily ke koloniálním zemím na konci 19. století v souvislosti se španělsko - americkou válkou a ziskem Filipín a Kuby a dále s americkou politikou v Panamě či Portoriku. Soupeření o koloniální nadvládu bylo jednou z hlavních příčin první světové války. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Kolonialismus)
USA a její námořní pěchota jsou spojeny v 20. a 21.století s neokolonialismem, čili s nátlakem s ekonomickým podtextem/cílem.
Kulturní kritika důsledků kolonialismu po dekolonizaci užívá např. termín postkolonialismus, ale významnější je obecná teorie neokolonialismu. Je o existenci silných přímých i nepřímých ekonomických vazeb mezi ekonomicky silnými mocnostmi a ekonomicky slabšími státy. Chování politických elit ekonomicky slabších a závislých států je více či méně podřízeno požadavkům mocností.
Ekonomický rozměr teorie neokolonialismu je zásadní. Ostatní motivy a viditelné znaky vydírání (především politické, vojenské, sociální) jsou s pomocí propagandy potlačovány.
Pojem neokolonialismus vznikl v období velké dekolonizace v polovině 20. století. První kodifikace slova neokolonialismus byla pravděpodobně uvedena v oxfordském slovníku v roce 1961, kde původní zdroj (The New Statesman) definoval neokolonialismus jako nejnebezpečnější formu kolonialismu.
Kwane Nkrumah (v knize Neo-Colonialism: The Last Stage of Imperialism, 1974) zdůrazňuje, že ekonomická závislost a podřízenost požadavkům zahraničních mocností významně ovlivňuje možnosti formování blahobytu prostřednictví pouhých vnitropolitických nástrojů jednotlivých podřízených (slabých) států. Neokolonialismus má podle autora následující charakteristiky:
- reálná možnost nasazení vojenských sil zainteresované mocnosti na území kontrolovaného (podřízeného) státu;
- existující přímé vazby a vlivy umožňující ovládat centrální vládu a další významné politické elity na všech úrovních (centrální, regionální, provinční apod.);
- prokazatelné zahraniční ekonomické nástroje a prostředky určující rozvoj a směřování země;
- důraz v ekonomické oblasti je kladen primárně na rozmach odbytiště a spotřeby zboží pocházejícího ze zahraničí, které již není opatřeno vlastní (místní) přidanou hodnotou;
- poskytnutí lidských zdrojů (zahraničních odborníků, poradců apod.) pro ovlivňování, řízení a kontrolu výkonu státní služby a finančních institucí.
Kromě toho existuje neokolonialismus nepřímý. Jedná se o snahu omezit vliv států, které nepodporují neokoloniální tendence mocností/silných států, ale jdou proti nim. Čína omezuje svou konkurencí vliv USA, ale i západních států (bývalých koloniálních států) v Asii a v některých enklávách Afriky a Latinské Ameriky.
BRICS: Šance pro rozvoj
Co státy, které vstoupily do organizace, chtějí?
- Někteří členové BRICS v ní vidí hráz proti nátlaku dolaru.
- Jiní od členů BRICSu očekávají rozumnější „klubové ceny“ surovin a výrobků.
- Ti větší chtějí více využít potenciál stávajících mezinárodních multilaterálních institucí: Dosažení spravedlivějšího hlasovacího práva v Mezinárodním měnovém fondu (MMF) a Světové bance, reformu struktury Rady bezpečnosti OSN a rozvoj globálních obchodních pravidel, která podporují průmyslový rozvoj, nikoli samoúčelnou západní liberalizaci.
- Země BRICS budují systém zaměřený na snížení závislosti: obchodují s místními měnami, vytvářejí digitální platformy, které demonstrují suverenitu, zakládají rozvojové banky bez jakýchkoli podmínek a zkoumají způsoby spolupráce v oblasti energetiky, potravin a technologií. Cílem není soběstačnost, ale odolnost ve vzájemné spolupráci.
BRICS New Development Bank (NDB) čili Nová rozvojová banka financuje projekty v místní měně;
Rusko a Čína provozují obchod s energií mimo dolarový systém;
Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty se angažují v mezinárodní finanční a energetické diplomacii.
Africké a latinskoamerické země zkoumají možnosti spolupráce v rámci BRICS+, aby se vymanily z dluhů a ekonomické závislosti (ekonomického kolonialismu).
Post-západní
V zahraničním politickém dumání nad politickým významem BRICS se objevuje i postřeh, že BRICS není protizápadním projektem, ale post-západním. Představuje skupinové úsilí o znovuzískání suverenity, vybudování reálné ekonomiky a přetvoření mechanismů globální vlády podle současné reality.
Novináři a politici hodnotí mezinárodní jednání a summity podle své momentální chuti. Nezajímá je prosté konstatování, že šlo jenom o běžné jednání, tedy pracovní. Jednalo se již o 17. setkání. Pokud někdo hodnotil význam summitu podle účasti malého nebo velkého počtu politických celebrit, je hloupý.
Několik hodin poté, co setkání BRICS v brazilském Rio de Janeiru vydalo společné prohlášení odsuzující protekcionistická opatření a vyzývající k multilaterálním řešením hlavních globálních problémů, prezident Donald Trump reagoval na své platformě sociálních médií Truth Social a pohrozil uvalením 10% cel na "jakoukoli zemi spojenou s protiamerickou politikou BRICS". Trumpovo prohlášení, že "z této politiky nebudou žádné výjimky", je jasným znamením rostoucího nepřátelství Spojených států vůči mechanismu spolupráce BRICS.
Tyto hrozby nejen odhalují směr americké zahraniční politiky za Trumpovy administrativy, ale také potvrzují vliv iniciativy BRICS na mezinárodní scéně. V posledních měsících mnoho analytiků trvalo na tom, že mechanismus BRICS "ztratil dynamiku", přičemž nejběžnějšími argumenty byly, že rozšíření snižuje efektivitu rozhodování organizace, a že rostoucí globální napětí donutilo rozvojové země podporovat multilaterální bloky, které jsou v rozporu s americkými zájmy.

BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
