Roček: O cestě Kissingera od reálpolitiky ke skepsi

politika

Henry Kissinger zemřel 29.11. ve věku sta let. Z politologického hlediska Kissinger byl realistou. Chtěl, aby měly USA mocenskou převahu a trvalý vliv v celém vesmíru pokud možno s minimem problémů. Někteří tomu říkají udržení pořádku a stability.

Roček: O cestě Kissingera od reálpolitiky ke skepsi
František Roček, publicista
2. prosince 2023 - 04:20

Proto mohl vypadat jako holubička, ale jenom chtěl sladit mocenské zájmy USA s Čínou, Sovětským svazem a později Ruskem. Byl proto ochoten poskytnout Moskvě zónu vlivu ve východní Evropě a byl proti vstupu Ukrajiny nebo Gruzie do NATO, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz publicista František Roček.

Někteří si myslí, že Kissinger nakonec reálpolitické škole způsobil „epochální zlom“, tím že souhlasil se vstupem Ukrajiny do NATO. Kdo si to myslí, je poněkud chudý duchem.

Kissinger řekl: „Před touto válkou jsem byl proti členství Ukrajiny v NATO, protože jsem se obával, že by to mohlo spustit právě ten proces, který jsme nyní viděli… Teď, když proces dosáhl této úrovně (tj. války), myšlenka neutrální Ukrajiny už za těchto podmínek nedává smysl," řekl Kissinger ve videopříspěvku při Světovém ekonomickém fóru v Davosu.

Čili Západ již narval do západní Ukrajiny tolik peněz, výstroje a výzbroje, že nadále musí mít korupcí prolezlou Ukrajinu pod kontrolou. To bude jediná záruka, aby západoukrajinští ultranacionalisté neblbli a neohrožovali zájmy Západu, tedy USA. To je reálpolitické myšlení, ne jeho popření.


Mindráky jsou základem politiky

Jsme nejnebezpečnější druh zvířat v evolučním řetězci. Na rozdíl od ostatních zvířat člověk jedná na mnoha úrovních. Tomu někteří říkají „kulturně specifické systémy znalostí a hodnot“. Jednání lidí na úrovni velkých skupin je při hlubší analýze dosti nečitelné, ale nakonec z chyb společenství lze celkem dobře pochopit směřování velkých skupin lidí vedoucí k tragédii.

Typickým příkladem je propuknutí 1. světové války, jak to viděl Henry Kissinger (v knize Umění diplomacie, Prostor 1996). Evropské mocnosti se dostávaly do patové situace tím, jaké uzavíraly koalice.

Kissinger uvedl: „Státníci všech velkých zemí pomohli zkonstruovat diplomatický mechanismus zkázy, který činil každou další krizi stále neřešitelnější. Jejich náčelníci štábů nebezpečí ještě zvýšili novými strategickými plány, které zkracovaly čas k rozhodování. Protože vojenské plány závisely na rychlosti, zatímco diplomatická mašinérie byla přizpůsobena tradičnímu pomalému tempu, bylo v důsledku velké časové tísně nemožné krizi rozmotat.“ (Kissinger, str.211)

Kissinger upozornil, že vedení států se již nepřipravovalo na casus belli – na zvládnutí problémové situace vedoucí k vyhlášení válečného stavu. Cituje náčelníka ruského generálního štábu Nikolaje Obručeva z května 1892: „Provedení mobilizace již nelze považovat za mírový čin. Naopak, představuje nepopiratelný akt války.“ (Kissinger, str.212)

Podle Kissingera politici uzavírali dohody, které prakticky musely vést k válce: „Účelem aliancí již nebylo zaručit podporu po začátku války, nýbrž zaručit, aby všichni spojenci mobilizovali poté, co mobilizoval kterýkoliv z protivníků, a pokud možno ještě předtím.“ (Kissinger, s.212)

Proto neopodstatněné vyhlášení války Srbsku marnivým Rakousko – Uherskem vedlo lavinovitě k vyhlášení války všech evropských mocností vzájemně mezi sebou v rámci jejich koalic.

Je vyčítáno tehdejšímu Německu a Rakousko-Uhersku, že přivedly evropské státy do války, ale potěšen válkou byl i údajný demokrat Winston Churchill.  Tehdy 27. července 1914 Churchill doufal ve válku, protože by se jednalo o únik Velké Británie z potíží s Irskem, ale když to v noci vypadalo na možnost evropské konference, která by válečný požár zažehnala, rozladěně vykřikl, že to vypadá na „pitomý mír“. Ale čím méně byla tato možnost nadějná, tím se zlepšovala Churchillova nálada. (Clive Ponting, „Churchill“, str. 132, BB Art, 1997)

Když vypršelo britské ultimatum Německu 4. srpna 1914 v 23. hod., tehdejší britský politik Lloyd Georgie vylíčil Churchillovo chování: „…Bylo na něm vidět jak je šťastný. Napadlo mne, zda se takový stav mysli hodí pro zahájení tak strašné války, jaká nás čeká.“ (Churchill, str.133).

Je zbytečné přisuzovat nějakým politickým rozhodnutím něco demokratického, pozitivního atp. V drtivé většině jde o souhrn nechtěně hloupých a nedomyšlených, cynických i vypočítavých rozhodnutí ve směsi s dobře myšlenými cíli. Vedlejším produktem je násilná výroba lidských mrtvol.

Reálpolitika a mrtvoly


Kissingerova reálpolitika nevylučuje výrobu hromad mrtvol, protože jsou součástí politiky.

Začátkem sedmdesátých let USA zrušily podporu iráckých Kurdů. Podpora kurdského odboje do té doby sloužila k oslabování Iráku. Změna strategie v zájmu ochrany proamerického íránského šáhova režimu vedla k zastavení finanční podpory irácké kurdské opozici. Na 30 tisíc kurdských bojovníků se náhle ocitlo ve svízelné situaci, mnozí zahynuli. Henry Kissinger to tehdy komentoval slovy, že tajné operace zpravodajských služeb nelze zaměňovat s misionářstvím. (Listy 29. 7. 2002, Kurdové včera a dnes, Petr Schnur)

Nebo: Bombardér B-52 je symbolem selhání americké zahraniční politiky v Asii. Prezident Nixon a Kissinger nebyli spokojeni s podmínkami pařížského mírového urovnání ve vietnamské válce. V rámci nátlaku na vietnamské vedení se  rozhodli motivovat Vietnamce bombardováním. Během deseti dnů, počínaje 18. prosincem 1972, bombardovaly B-52 Hanoj a okolní oblasti. Byla to katastrofa. Bylo sestřeleno 15 až 30 letadel, záleží na tom, jestli věříte Američanům nebo Vietnamcům. Bombardování severovietnamské vedení nezastrašilo. USA byly donuceny vrátit se k jednacímu stolu a souhlasit s původními podmínkami.

Konfrontace jako základ pseudodemokracie

Kissinger si byl dobře vědom, že účel světí prostředky. Bylo možné omezit nebezpečné tendence, ale některé konfrontace musí být nekonečné, i kdyby měly být záměrně udržované. V článku „Řízení prostřednictvím chaosu“ od Oskara Krejčího z dubna 2013 je zajímavá stať:
„…Byly doby, kdy Madeleine Albrightová coby ministryně zahraničí USA uzavírala v Severní Koreji (2000) dohody o výstavbě jaderných reaktorů, což bylo spojeno s odstavením severokorejských reaktorů produkujících plutonium pro jaderné nálože. Bylo to i období tzv. sluneční politiky, kdy se mimo jiné otevírala válkou přerušená železnice mezi Severem a Jihem. Po ní by bylo možné dopravovat rychleji a levněji zboží z Japonska či Jižní Koreje do Evropy přes Sibiř. Tedy ne po oceánech, které kontrolují válečné lodě USA. A jak varoval Henry Kissinger v knize Potřebuje Amerika zahraniční politiku? (2001), „pokud by došlo k dramatickému uvolnění napětí, mohla by se přítomnost amerických jednotek v Jižní Koreji stát vysoce kontroverzním tématem, bez ohledu na přání momentálně vládnoucího prezidenta. S odchodem těchto jednotek by se navíc stala velmi problematickou budoucnost amerických základen v Japonsku.“ A tak prezident Bush dohody se zlými severokorejskými komunisty vypověděl a světu představil obraz osy zla protínající zmíněný pruh chaosu…“

Bez zbytečné konfrontace by USA ztratily část pozic na udržování své moci na zeměkouli. Ale znamená to vysoké náklady, které USA plat na dluh.

Proto se Kissinger snažil, aby byla zátěž snížena respektováním širokého hlediska při sjednávání mezinárodní spolupráce (čili alespoň respektování se navzájem). Takové jednání by se přiblížilo podle Kissingera principu vestfálského míru – respektování států jako stavebních bloků míru v oblasti, respektování bez ohledu na náboženství či imperiální a dynastickou reputaci. Důležitá je spoluexistence států bez zbytečných konfliktů.

„Dnes je vestfálská koncepce často očerňována jako systém cynické mocenské manipulace, lhostejné k mravním nárokům. Avšak struktura, kterou vestfálský mír nastolil, představovala vůbec první pokus o institucionalizaci mezinárodního pořádku na základě dohodnutých pravidel a nejzazších mezí a o její ukotvení v množství mocností, nikoli v nadvládě jedné konkrétní země.“ (Henry Kissinger, Uspořádání světa, str.42, Prostor, Praha 2016) Kissinger správně ukazuje, že jenom v kompromisech podle vestfálského míru se lze vymanit z mocenských turbulencí.

Vestfálská pravidla v určité dvoupólové modifikaci platila v Evropě v době studené války. Po roce 1990 ale přestala v Evropě platit jakákoliv pravidla, protože došlo k rozpadu východního bloku, a vše bylo možné.

Záleželo jenom na kombinaci různých silových faktorů. Boj o nové pozice v novém světě po roce 1990 nepřál vestfálskému konceptu dohodnuté spolupráce a skončil vražděním ukrajinského typu od roku 2014.

NATO jako Pandořina skříňka

Každý vojenský blok je nebezpečný již tím, že existuje. Je snůškou proměnlivých tendencí založených na momentálních tendencích vedoucích politických idiotů, kteří jsou u moci. V rámci Varšavské smlouvy to byl SSSR, v NATO zase USA.

Kissinger patřil k diplomatům, kteří se snažili o novou variantu Vestfálského míru. Miroslav Polreich, disident a nezávislý analytik, bývalý velvyslanec ČSFR při OBSE ve Vídni do roku 1993, v Právu v dubnu 1999 vzpomínal: „...Po rozpadu bipolárního světa nastoupilo období spolupráce, realizované i v akceschopnosti Rady bezpečnosti (válka v Zálivu) a historicky ojedinělém všeobecném odzbrojení. V této době USA sledovaly rozsáhlou transformaci NATO vytvořením Severoatlantické rady pro spolupráci (1991) a později programem Partnerství pro mír za účasti v podstatě všech evropských zemí včetně Ruska. Docházelo k odklonu od strategie kolektivní obrany ke kolektivní bezpečnosti. Vycházelo se z priorit USA k celkovému zajištění bezpečnostního prostředí v Evropě, jak se vytvořilo po roce 1989 s partnerským vztahem k Rusku (Kissinger). Tato koncepce odpovídající nově vzniklé realitě byla napadena Bonnem vyslovenou teorií o bezpečnostním vakuu ve střední Evropě a nedostatečnosti Partnerství pro mír pro jeho vyplnění. Jedinou cestou bylo německou stranou navržené rozšíření NATO. Byl hledán potenciální nepřítel v Rusku nebo alespoň "za obzorem"

… Opět, i když studená válka skončila, američtí diplomaté, generálové a politici varovali před nebezpečím rozšíření NATO k ruským hranicím a zlomyslného zasahování do ruské sféry vlivu. Bývalí vládní úředníci Robert Gates a William Perry vydali tato varování, stejně jako uctívaní diplomaté George Kennan, Jack Matlock a Henry Kissinger. V roce 1997 napsalo padesát vysoce postavených amerických zahraničněpolitických expertů otevřený dopis prezidentu Billu Clintonovi, v němž mu radili, aby NATO nerozšiřoval, a nazvalo to "politickou chybou historických rozměrů". Prezident Clinton se rozhodl tato varování ignorovat...“

Čínská poznámka


Slávu si vysloužil Kissinger za sblížení USA s Čínou. Během studené války přijel Henry Kissinger v roce 1971 do Pekingu, aby se pokusil přimět Čínu, aby podpořila USA v boji proti Sovětskému svazu. K tomu došlo v roce 1972 při návštěvě prezidenta Nixona v Číně.

Stejně jako to, co udělal Henry Kissinger v roce 1971, se Joe Biden snaží udělat v roce 2023 vůči Indii. Jenže, Indie je příliš velká země na to, aby se stala spojencem USA. Indie se chce v multipolárním světě stát nezávislým pólem.

Kissingerova skepse

Jeffrey D. Sachs, profesor udržitelného rozvoje a profesor zdravotní politiky a managementu na Kolumbijské univerzitě (působil jako zvláštní poradce tří generálních tajemníků OSN), upozornil na Kissingerovo varování:
„…Zatímco americké války byly pro Ameriku strašlivé, pro země, které Amerika údajně zachraňuje, byly mnohem větší katastrofou. Jak slavně poznamenal Henry Kissinger: "Být nepřítelem Spojených států může být nebezpečné, ale být přítelem je fatální." Afghánistán byl americkou záležitostí od roku 2001 do roku 2021, dokud ho USA nenechaly zbankrotovaný a hladový. Ukrajina je teď v americkém objetí, se stejnými pravděpodobnými výsledky: pokračující válkou, smrtí a destrukcí…“

V mírně nadneseném duchu lze myšlení stoletého diplomata nazvat chmurně pesimistické. Na konci života měl k optimismu daleko.

Červen 2023: V rozhovoru pro The Wall Street Journal Kissinger řekl, že předpokládá, aniž by takový postup doporučoval, že Japonsko získá své vlastní jaderné zbraně během tří až pěti let.

USA a Čína jsou největšími hrozbami pro mír, řekl bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger časopisu Economist. Poznamenal, že potenciál obou států je schopen zničit lidstvo a vyjádřil naději, že vůdci Spojených států a Číny uspořádají setkání, na kterém šéf Bílého domu poukáže na takovou hrozbu kvůli akcím Pekingu a Washingtonu. Podle Kissingera se americké a čínské úřady musí dohodnout, aby takové hrozby neutralizovaly.

V srpnu 2022 Kissinger řekl, že Spojené státy jsou na pokraji války s Ruskem a Čínou. Uznal, že část odpovědnosti za tuto situaci leží na Washingtonu.

Podle stoletého diplomata Čína není vojenskou hrozbou. Proč je označována za primární systémovou hrozbu kolektivního Západu vedeného USA? Čína vyjádřila odhodlání přepracovat globální finanční systém tak, aby byl spravedlivější pro rozvojové země. Kissinger řekl: „Pokud ovládáte peníze, ovládáte svět." USA v současné době kontrolují světové finance a Čína (spolu s Ruskem) se to snaží změnit.

V západním tisku byla uveřejněna řada Kissingerových signálů, že Západ se dostal do fáze nekritikého mocenského uvažování:

Týdeník The Economist na konci dubna 2023 zveřejnil rozhovor s Kissingerem o tom, jak zabránit, aby se čínsko-americká konkurence změnila ve válku. „Jsme v typické situaci před první světovou válkou," řekl Kissinger, „a ani jedna strana nemá mnoho prostoru pro politické ústupky a jakékoli narušení rovnováhy by mohlo vést ke katastrofálním následkům." Podle Kissingerova názoru závisí osud lidstva na tom, zda Spojené státy a Čína mohou žít v harmonii, zejména s rychlým rozvojem umělé inteligence, která oběma stranám ponechává pouze 4 až 5 let. Varoval před nepochopením čínských ambicí.

V předvečer 100. narozenin poskytl rozhovor britskému "Economistu", "Wall Street Journal" a dalším médiím, aby vyjádřil své názory. Vyzval USA, aby se vyvarovaly nadměrné konfrontace a mentality studené války, a zdůraznil význam dialogu, spolupráce a rovnováhy. Varoval také před nepochopením čínských ambicí.

27. května uveřejnil Wall Street Journal of the United States článek s názvem "Great Strategist Ushers in the Centennial Birthday" (Velký stratég uvaděčů v narozeninách ke stému výročí), v němž vysvětluje Kissingerovy názory na současný světový řád a čínsko-americké vztahy. Kissinger tvrdí, že dnešní svět je ve stavu "nepořádku", kdy se téměř všechny "velké národy" ptají samy sebe na základní směr, z nichž většina nemá žádný vnitřní směr a mění se nebo se přizpůsobuje novému prostředí, které zde odkazuje na "svět rozdělený americko-čínskou konkurencí".

S odkazem na americký způsob, jak dělat věci, Kissinger řekl, že „Američané si myslí, že jejich myšlenky jsou spravedlivé"„očekáváme, že naše názory převládnou, ne proto, že si myslíme, že jsme intelektuálně nadřazení, ale protože věříme, že tyto názory by samy o sobě měly být dominantní", ale tento "pokrytecký" styl jednání rozhodně není sdílen jinými zeměmi…“

Marné varování


Henry Kissinger poznamenal, že USA nemá přátele, má pouze zájmy. Před politickým naivismem varuje v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016), kde na straně 39 připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností. Kissinger napsal: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ (Z proslovu k Dolní sněmovně z 1. března 1848.)

V listopadu 2018 Kissinger upozornil, že úředníci se musí dozvědět, že „ne každá krize je způsobena špatnou vůlí" a že existuje "rozdíl mezi vzděláváním lidí a učením se s nimi spolupracovat".

Kissinger upozorňoval, že Washington má tendenci věřit, že „pokud je problém, existuje krátkodobé řešení." Podle diplomata Spojené státy musí "pochopit, že nový svět není nezbytně adaptací všeho, s čím se do té doby setkávaly".

Proto je velmi varovný blábol prezidenta Bidena, že „Amerika je zpět, připravena vést svět".

Na konci života Kissinger zažíval, že radit politikům je nakonec marné.
 
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Anketa

Měla by se podle vás stát Ukrajina členem NATO?

Ano 17%
transparent.gif transparent.gif
Ne 67%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 16%
transparent.gif transparent.gif