Ministr zahraničí v demisi Jan Lipavský se pořád tváří, jako by právě dostal čerstvý mandát, ne výpověď. Fialova vláda padla, nová většina už si skládá úplně jinou zahraniční politiku, ale Lipavský dál rozhazuje prohlášení o „plné podpoře Ukrajině“, jako by ještě pilotoval českou diplomacii. Realita? On už je jen pasažér v letadle, které dávno přistálo.

Když se mění politická éra, normální ministr ztichne a balí krabice. Lipavský ale místo toho zvyšuje hlas, jako by si myslel, že překřičí novou vládu. Výsledek působí asi tak přirozeně, jako jeho slavná helma na Ukrajině. Ano, ta, co mu padala z hlavy, podobně jako mu teď padají i poslední zbytky relevance.

Nová vláda jasně říká: podporu Ukrajině přehodnotíme. Ne kosmeticky, ale zásadně. Muniční projekt, předražené armádní zakázky, posílání miliard z peněz našich daňových poplatníků... to všechno jde znovu na stůl. Jen Lipavský si toho zjevně nevšiml. Možná proto, že má moc práce s vyhlašováním další „neochvějné podpory“. V demisi. Bez pravomocí. Ale s o to větší chutí mluvit.

Politika má svoje pravidla a jedno z nejjednodušších říká: když skončí vaše éra, přestanete dělat, že pořád rozhodujete. Lipavský tohle pravidlo ignoruje se železnou důsledností. Vypadá to, jako když ve škole zvoní na konec hodiny, všichni odejdou, a jen jeden spolužák sedí dál a recituje, protože on ještě neskončil.

A ano, když někdo roky pózuje jako neohrožený obránce hodnot, je logické, že občas dostane nepříjemnou otázku: A půjdeš tedy bojovat taky?

Ukrajina totiž prý nejvíc potřebuje lidi. Ne prohlášení, ne PR fotky, ne politiky s helmou. Lidi.

A tady se Lipavského rétorická show začne bolestivě potkávat s realitou. Skutek utek. Slova jsou zadarmo. A odvaha? Ta se prý nedá objednat přes tiskové prohlášení.

Psali jsme: Krvavý byznys odhalen! Drony pro Ukrajinu za miliony, zisky v cizině

Celý příběh ale není jen o něm. Je to ukázka typicky českého politického koloritu: někteří ministři se neumí smířit s tím, že jejich nápisy na dveřích už sundavají. A tak dál řeční, i když už jim nikdo nepřiděluje práci. A co je horší, ani je neposlouchá.

Lipavský teď připomíná spíš opuštěný mikrofon než ministra. A jeho slovní hrdinství zní v dnešní realitě tak nějak dutě. Ale jedno se mu musí nechat – odvahu mluvit má. Škoda jen, že zůstalo u mluvení.

(Vladimír Fojtík, prvnizpravy.cz, foto: red.)