Když se mluví o krizi demokracie, většina lidí má pocit, že jde o výsostně moderní problém spojený se sociálními sítěmi, populismem, polarizací společnosti a ztrátou důvěry v instituce. Přitom jeden z nejstarších myslitelů evropské civilizace, athénský filozof Sokrates, o tomto vývoji mluvil už před více než dvěma tisíci lety. Jeho slova nezní jako akademická teorie, ale jako přesná sociální diagnóza, která se dotýká samotné podstaty fungování demokratického systému.
Podle této myšlenky demokracie postupně ztrácí schopnost rozlišovat mezi spravedlností, odpovědností a pouhou snahou vyhovět všem. Systém se začíná přizpůsobovat jednotlivým skupinám, jejich požadavkům, očekáváním a nárokům, až se z politického řádu stává nástroj rozdávání slibů místo správy věcí veřejných. Chudí podle této logiky začnou požadovat majetek bohatých a demokracie jim jej slíbí. Mladí budou chtít postavení starších a systém jim ho přizná. Ženy budou chtít stejnou roli jako muži a demokracie jim ji poskytne. Cizinci budou chtít stejná práva jako původní obyvatelé a systém jim je dá. Každá skupina dostane pocit, že její požadavek je oprávněný a že právě demokracie je nástrojem, jak ho prosadit.
Nejtvrdší část tohoto varování přichází v okamžiku, kdy se podle této logiky otevře prostor i těm, kteří neusilují o správu státu, ale o ovládnutí moci samotné. Zloději, podvodníci a lidé bez morálních zábran začnou usilovat o významné státní funkce, protože systém jim to umožní prostřednictvím hlasování a podpory mas. V okamžiku, kdy se takové skupiny demokraticky dostanou k moci, vzniká podle této představy paradox: demokracie se vlastními mechanismy promění v nástroj vzniku nejtvrdší diktatury, horší než byla jakákoli monarchie či oligarchie.
Síla tohoto starověkého varování není v doslovnosti jednotlivých vět, ale v celkové logice vývoje. Nejde o útok na rovnost lidí ani na myšlenku práv a svobod, ale o upozornění na to, že systém bez hodnotového základu, bez hranic odpovědnosti a bez jasných pravidel se může stát sám sobě nepřítelem. Demokracie, která přestane rozlišovat mezi svobodou a chaosem, mezi právem a nárokem, mezi správou státu a bojem o moc, přestává být nástrojem stability a mění se v prostředí, kde vítězí ti nejagresivnější, nejorganizovanější a nejbezohlednější.
Na tuto starou úvahu navazuje i fenomén, který dnes sledujeme v přímém přenosu, totiž svolávání demonstrací proti legálně zvolené vládě s argumentem, že část společnosti se s výsledkem voleb neztotožňuje. I v České republice se v posledních letech opakovaně objevují výzvy k nátlaku z ulice, k obcházení volebního mandátu a k morálnímu zpochybnění vlády nikoli na základě porušení zákona, ale na základě pocitu nespokojenosti určité skupiny.
Právě zde se Sokratovo varování stává nepříjemně aktuálním, protože demokracie přestává být systémem pravidel a odpovědnosti a začíná se měnit v arénu, kde hlasitější a lépe organizovaní nahrazují rozhodnutí voleb pouličním tlakem. Pokud se tento princip stane normou, nevede k posílení svobody, ale k erozi samotného základu demokratického řádu, který stojí na respektu k výsledku voleb, nikoli na tom, kdo dokáže svolat větší dav na náměstí.








