Andor Šándor působil po desetiletí ve světě, kde se nehraje na dojmy, ale na informace, odhad protivníka a schopnost vyhodnotit, kdy je ještě čas jednat a kdy už zbývá jen reagovat. V podcastu Men’s Factor se však nepředstavil jen jako bývalý šéf vojenské rozvědky a bezpečnostní analytik. Ukázal i osobnější rovinu. Připomněl, že už jako malý kluk měl dva velké sny: chtěl být špionem a chtěl hrát na bicí. „Špionem už jsem byl. Tak teď se budu věnovat tý rokový části,“ řekl s nadhledem, který je mu vlastní. Nešlo přitom o samoúčelnou historku na úvod. Spíš o rámec celého rozhovoru. Šándor totiž i v těžkých tématech mluví bez manýry, bez pózy a bez zbytečného patosu. Možná právě proto jeho slova působí silněji než mnohé bombastické bezpečnostní komentáře posledních let.

V jedné chvíli padla otázka, kdy vlastně poznal, že svět bezpečnosti a zpravodajství je jeho prostředí. Odpověď byla přímočará. Chtěl to od dětství. A stejně přímočaře mluvil i o tom, co z člověka v takové profesi zůstává v běžném životě. Úspěšný zpravodajec podle něj není ten, na kom je jeho práce vidět, ale ten, kdo ji umí oddělit od civilního života, aniž by přišel o základní obezřetnost. Jeho rodina si prý dlouhé roky myslela, že je učitelem angličtiny. Taková byla jeho krycí legenda. Když pravda vyšla najevo, nepřinesla do rodiny senzaci ani dramatické výstupy. Spíš tiché přijetí. I to cosi vypovídá o profesi, v níž jsou mlčení, disciplína a zdrženlivost často důležitější než efekt.

Evropa zaspala a platí za to

Skutečné těžiště rozhovoru však leželo jinde. V popisu světa, který se podle Šándora znovu vzdaluje pravidlům a vrací se k poměrům, v nichž rozhoduje síla. Právě to označil za jeden z nejnebezpečnějších trendů současnosti. Mezinárodní smlouvy podle něj v praxi platí jen do chvíle, než se promění rozložení sil mezi těmi, kdo je podepsali. Jakmile se někdo začne cítit silnější, roste pokušení dohodu porušit. Šándor na tom nevidí jen technický problém diplomacie, ale širší proměnu mezinárodního řádu. „Svět se dostává do podoby, kde je ovládán silou, mocí a násilím,“ zaznělo v rozhovoru. A právě to je podle něj největší důvod k neklidu. Nejde totiž jen o nové konflikty, ale o ztrátu společného metru. O situaci, kdy jedny posuzujeme přísně a druhé shovívavě, podle toho, jak se nám zrovna hodí.

V této souvislosti padla řeč i na Organizaci spojených národů. Šándor ji jako celek neodepisuje. Připouští, že OSN vykonává řadu užitečných činností. Jinak ale mluví o Radě bezpečnosti. Tu označil za relikt druhé světové války, za instituci, která dodnes odráží dávno minulý poměr sil, nikoli současnou realitu. Problém není jen v tom, že dnešní světové mocenské rozložení v ní nemá odpovídající zastoupení, ale především v právu veta stálých členů. Právě to z rady dělá těžkopádný orgán, který je čím dál méně schopen skutečně zasahovat do běhu událostí. Reforma je podle něj potřebná, ale prakticky téměř neproveditelná, protože nikdo se dobrovolně nevzdá postavení, které mu dává moc blokovat ostatní.

Když přišla řeč na Evropu, zněl Šándor místy až neobvykle ostře. Kontinent podle něj v posledních deseti letech udělal sérii závažných chyb, jejichž důsledky dnes dohánějí vlády i veřejnost. První z nich vidí v dlouhodobém sebeuspokojení. Evropa se stylizovala do role „měkké síly“, věřila ve svou diplomacii, ve schopnost tlumit spory vyjednáváním a normami, jenže ve chvíli skutečné krize se ukázalo, jak omezený je takový přístup bez opory v tvrdé moci. Druhou chybou bylo zanedbání armád. Výjimky podle něj existují, jmenuje například Polsko nebo Řecko, ale v zásadě Evropa podlehla pohodlné představě, že vojenskou sílu za ni zajistí Spojené státy. Výsledkem je nejen slabší obranyschopnost, ale i technologická závislost, kterou nelze odstranit lusknutím prstu ani nalitím peněz do rozpočtů.

Lidé věří tomu, co chtějí slyšet


Třetím zásadním přešlapem byla podle Šándora migrační politika, především rozhodnutí Angely Merkelové otevřít Evropu masovému přílivu lidí v roce 2015. Mluví o něm jako o kroku, který měl zásadní bezpečnostní dopady a který evropské elity dlouho odmítaly otevřeně vyhodnotit. Vedle toho kritizuje i německou energetickou politiku a širší evropská rozhodnutí v oblasti energetické bezpečnosti. Podle něj se dnes ukazuje, že mnohé z toho, co bylo vydáváno za hodnotový a progresivní směr, ve skutečnosti oslabilo odolnost kontinentu. Evropa se podle něj dostala příliš daleko v integračních procesech, aniž by si poctivě přiznala, že zájmy jednotlivých členských států nejsou totožné. Ještě ostřeji pak zní jeho výtka vůči domácí politice: čeští politici podle něj bývají doma stateční, ale v Bruselu podstatně méně. To, co před voliči kritizují, pak podle něj často sami schvalují.

Významná část debaty se stočila k informačním operacím, dezinformacím a obecně k tomu, proč jsou lidé tak náchylní věřit tomu, co chtějí slyšet. Šándor v tom nevidí jen problém sociálních sítí či propagandy, ale především problém lidské povahy a ztráty důvěry ve stát, v instituce a v oficiální autority. Čím méně člověk o problému ví, tím snáz podlehne jednoduchému výkladu. Čím méně věří politikům a oficiálním místům, tím víc hledá informace jinde, u zdrojů, které mu jsou názorově bližší a které mu potvrzují jeho předporozumění. Přesně tam podle něj vzniká prostor, v němž emoce vítězí nad fakty. A protože lidé často nemají čas ani chuť informace ověřovat, přebírají hotové interpretace, které souzní s jejich okolím, jejich zkušeností nebo jejich frustrací.

Sám proto popisuje velmi pracný způsob, jak se snaží udržet si přehled. Čte různé typy médií, domácí i zahraniční, sleduje odlišné úhly pohledu, hledá souvislosti. Neříká to okázale, spíš jako suchý popis nutnosti. Bez času, bez srovnávání zdrojů a bez zkušenosti se podle něj v dnešním informačním chaosu nelze orientovat. Současně dodává, že ani to nezaručuje úplnou jistotu. Jen snižuje riziko, že člověk bude interpretovat svět čistě podle okamžité nálady. Právě v tom se odráží rozdíl mezi profesionálním bezpečnostním uvažováním a dnešní instantní veřejnou debatou, která je často postavena na rychlé emocionální reakci.

Blackout jako největší hrozba


Z této části rozhovoru vyplynulo i širší téma: civilizační přetížení. Šándor připomněl, že člověk byl ve středověku za celý život vystaven takové míře informací, jaké je dnes vystaven během jediného dne. V takovém prostředí je obtížné chtít po běžném člověku, aby vše pečlivě třídil, analyzoval a ověřoval. Přesto právě to od něj doba vyžaduje. Proto jsou emoce tak silným filtrem. Proto tolik lidí podléhá jednoduchým schématům, zkratkám a pocitům. Není to jen slabost jednotlivce, ale strukturální problém společnosti, která generuje víc informací, než je schopna unést.

Když přišla řeč na konkrétní zranitelnosti České republiky, vyjmenoval Šándor několik oblastí, které považuje za klíčové. První je kyberprostor. Ten už podle něj dávno není doplňkem klasických konfliktů, ale regulérním bojištěm. Zároveň varoval před zjednodušením, že každý útok automaticky přichází z Ruska. Podle jeho zkušeností bývá realita složitější. Vedle státních a polostátních aktérů existuje i celá škála jiných hráčů, od organizovaných skupin až po jednotlivce, kteří využívají slabin systému. O to těžší je se bránit, protože hrozba má mnoho podob a zdrojů.

Ještě výrazněji akcentoval riziko blackoutu. Podle Šándora společnost i stát tuto možnost dlouhodobě podceňují, přestože právě výpadek elektřiny by mohl během krátké doby odhalit skutečný stav připravenosti institucí i obyvatel. Připomněl, že už krátkodobé výpadky vyvolávají silné reakce. Dlouhodobější kolaps energetických systémů by přitom neznamenal jen nekomfort, ale řetězový rozpad řady služeb, bez nichž se moderní stát neobejde. V této souvislosti mluvil i o své zkušenosti s krizovým řízením, která ho podle vlastních slov naplnila informacemi, z nichž člověka až mrazí. Přesně tam se podle něj ukazuje rozdíl mezi formálním plánem a skutečnou připraveností.

Kritický byl i k části českých institucí, které si podle něj často jen mechanicky přebírají metodiky a krizové plány, aniž by je opravdu promýšlely ve vztahu ke své konkrétní situaci. Bezpečnost se tak mění v administrativní povinnost místo živého a průběžného procesu. Něco se „má“, něco se odevzdá, něco se zaškrtne, ale tvůrčí práce s rizikem chybí. A protože bezpečnost stojí peníze a nepřináší okamžitý politický efekt, bývá snadno odsunuta stranou. Dokud nepřijde krize, působí jako přítěž. Když přijde, bývá pozdě dohánět léta zanedbání.

Chybí vztah k vlastní zemi

Zvláštní sílu měla ta část rozhovoru, v níž Šándor mluvil o vlastenectví. Ne o vykřičeném vlastenčení, ne o stranické loajalitě, ale o elementárním vztahu k zemi, k rodině, k historii a k odkazu předků. Právě ten podle něj v české společnosti slábne. A bez něj je těžké od občanů čekat ochotu nést odpovědnost za stát nebo ho v krajní situaci bránit. Velmi přesně odmítl argument, že přece nikdo nebude bojovat „za Babiše nebo za Fialu“. Podle něj se přece nebojuje za konkrétního premiéra, ale za vlastní svět, za nejbližší, za prostor, v němž člověk žije. „Vlast jsou moji nejbližší. Je to moje rodina, jsou to moji přátelé, je to můj majetek a je to historie a odkaz našich předků,“ řekl. V té větě je obsažen možná nejdůležitější moment celého rozhovoru. Bez tohoto ukotvení je každá obranná strategie jen technický plán bez vnitřního obsahu.


Rozhovor se nevyhýbal ani velkým geopolitickým konfliktům, především Blízkému východu a válce na Ukrajině. Šándor v této části ukázal, jak uvažuje člověk z prostředí zpravodajských služeb: méně moralizuje, více sleduje kapacity, motivace a důsledky. Upozorňoval, že politická prohlášení často stojí na účelově zvolených argumentech, které mají snáz projít veřejností než složitější pravda. Právě proto je podle něj třeba dávat pozor, zda deklarovaný cíl vojenské akce opravdu odpovídá realitě a zda prostředky mohou vést k zamýšlenému výsledku. V této logice rozebíral i Írán, jeho asymetrické možnosti a schopnost vyvolat rozsáhlé ekonomické a bezpečnostní efekty i bez přímé velké konvenční akce. Stačí několikrát vystřelit v citlivém prostoru a náklady na přepravu a pojištění letí vzhůru. Ne vždy rozhoduje síla v tradičním smyslu. Někdy rozhoduje schopnost zasadit protivníkovi nepřímý, ale účinný úder.

Silná byla i jeho pasáž o izraelských operacích. Jako bývalý zpravodajec otevřeně připustil profesní obdiv k akcím, které posouvají hranice představitelného, třebaže se zároveň pohybují na hraně mezinárodního práva. Mluvil o tom bez romantizace. Spíš s uznáním pro technickou, logistickou a operační preciznost. Pokud je něco pravda, pak je to podle něj v některých případech natolik neuvěřitelné, že by to ve filmu působilo přepjatě. O to víc to vypovídá o schopnostech služby, která takové operace dokáže připravit a realizovat.

Právě tady se rozhovor přirozeně stočil k otázce, která zpravodajská služba je dnes podle něj na špici. Šándor bez dlouhého váhání jmenoval Mossad. Nejen kvůli technologiím a operativním možnostem, ale i kvůli etosu, který v izraelském prostředí zpravodajské práce stále existuje. Země, která je dlouhodobě pod tlakem, podle něj musí mít službu odpovídající této realitě. Službu motivovanou, schopnou, důslednou a ochotnou nést odpovědnost i za velmi tvrdé operace. Zmínil ovšem i to, že ani taková služba není neomylná. Připomněl 7. říjen 2023 jako důkaz, že chyby dělá každý. Jenže právě u špičkových služeb je rozdíl v tom, jak rychle se z chyb poučí a jakou mají schopnost dál fungovat.

V závěru rozhovoru se ještě jednou vrátil k obecnému pocitu nejistoty, který dnes prostupuje Evropou i českou společností. Nepopírá, že za studené války svět žil pod stínem jaderného konfliktu. Přesto tvrdí, že v jistém smyslu mohl být předvídatelnější než dnes. Existovalo totiž vědomí oboustranného odstrašení a současně také větší váha některých dohod, které určovaly mantinely. Dnes se podle něj tyto mantinely rozpadají, smlouvy mizí, pravidla slábnou a reakční čas se zkracuje. A právě to je nebezpečné. Nejen proto, že roste riziko konfliktu, ale i proto, že ubývá prostoru pro rozum, komunikaci a korekci chyb.

Celý rozhovor tak nepůsobí jako sbírka efektních výroků vysloužilého generála, ale jako souvislá výpověď člověka, který celý profesní život přemýšlel o slabinách států, o motivacích protivníků a o hranici mezi pořádkem a chaosem. Šándor nepředkládá útěšné věty. Nenabízí iluzi, že západní svět má vše pod kontrolou, ani že Česká republika je na krizové scénáře připravena tak, jak by měla být. Místo toho vrací debatu k základům: k odpovědnosti, k realismu, k poctivému vyhodnocování rizik a k tomu, zda ještě máme dost vůle chránit svět, který považujeme za vlastní. A právě proto ten rozhovor stojí za pozornost. Ne proto, že by přinášel pohodlné odpovědi, ale protože klade otázky, které se příliš dlouho odsouvaly.