Debata o financování České televize a Českého rozhlasu se v posledních dnech mění v cosi mezi politickým divadlem a předvolební mobilizací. Místo věcného střetu o tom, jak má vypadat moderní a dlouhodobě udržitelný model financování médií veřejné služby, sledujeme předvídatelný scénář. Vláda předloží změnu, opozice spustí alarm, padnou slova o Maďarsku, Slovensku, ohrožení demokracie a „ovládnutí médií“. Je to efektní. Jen ne tak přesné, jak by si opoziční řečníci přáli.
Ministr sedící ve vládě za stranu Motoristé sobě Boris Šťastný v debatě s předsedou TOP 09 Matějem Ondřejem Havlem na ČT24 udělal přesně to, co v podobné chvíli udělat měl. Nesklouzl k hysterii, neprodával emoce, ale držel se prostého argumentu, že samotný způsob financování ještě automaticky neurčuje míru nezávislosti instituce. „To, že platí stát ze státního rozpočtu, přece automaticky neznamená, že by měl tu instituci ovládat,“ řekl zcela přímo. A právě tady se láme celý spor. Opozice totiž předkládá veřejnosti velmi jednoduchou a politicky výhodnou zkratku. Jakmile se vysloví slova „státní rozpočet“, má se publikum samo dovtípit, že příští stanicí je politická poslušnost. Jenže takhle jednoduše to v evropské realitě nefunguje.
Podle studie zpracované pro Evropský parlament mělo už v roce 2023 čtrnáct členských států EU jako hlavní model financování veřejnoprávních médií příděl ze státního či regionálního rozpočtu, zatímco jedenáct států je financovalo hlavně z koncesionářských poplatků. Jinými slovy, rozpočtové financování není žádná exotická výjimka ani autoritářská úchylka na periferii Evropy. Je to jeden z běžných evropských modelů. Stejná studie zároveň vysvětluje, že řada států od tradičních poplatků ustoupila kvůli jejich nízké udržitelnosti v digitální době a kvůli rostoucím pochybnostem o spravedlnosti systému, který se stále méně váže na skutečný způsob konzumace obsahu.
To je mimochodem přesně moment, kde Šťastný zasáhl nejcitlivější místo celé debaty. Opozice ráda mluví o principu, ale méně ráda už mluví o provozní realitě starého systému. Šťastný správně připomíná, že současný model není zdaleka tak čistý a bezproblémový, jak jej jeho obhájci líčí. Naráží na nerovnosti mezi domácnostmi, na administrativní zátěž i na spornou logiku některých výjimek a povinností. Když říká, že současný model „není úplně dobře funkční“ a že nový model má být „jasný, transparentní, srozumitelný“, není to ideologická teze, ale legitimní politická argumentace o tom, že systém má odpovídat době, ve které vzniká.
Evropská audiovizuální observatoř při Radě Evropy ostatně loni připomněla, že v Evropě neexistuje jediný správný model. Rozhodující není to, zda peníze tečou přes poplatek, speciální daň nebo rozpočtovou kapitolu. Rozhodující je, zda je financování přiměřené, udržitelné a předvídatelné a zda vedle něj existují právní pojistky nezávislosti vedení a fungování veřejnoprávních médií. Tedy přesně to, co se v české debatě často ztrácí pod nánosem patosu.
To samozřejmě neznamená, že každá změna je automaticky správná a že jakákoli obava je směšná. Není. Evropská vysílací unie letos varovala, že české návrhy mohou ohrozit finanční stabilitu a nezávislost veřejnoprávních médií, pokud nebudou doprovázeny dostatečnými garancemi a širokou konzultací. Reuters navíc uvedla, že podle současné vládní představy by přesun na státní rozpočet znamenal i faktické snížení financí, konkrétně asi o 1,4 miliardy korun. To je vážná výhrada a bylo by dětinské ji mávnout rukou pryč.
Jenže právě tady je potřeba oddělit dvě různé věci, které opozice záměrně míchá dohromady. První je otázka výše a stability financování. Druhá je otázka samotného principu financování. Kritizovat vládu za to, že navrhuje příliš nízkou částku nebo nedostatečné pojistky, je legitimní a věcné. Tvrdít ale, že už samotný přesun pod státní rozpočet automaticky znamená „ovládnutí médií“, je rétorické přepálení. Evropská data takový mechanický závěr nepotvrzují. Potvrzují jen to, že záleží na konkrétním nastavení pravidel.
A právě v tom byl výkon Borise Šťastného silnější, než se jeho odpůrci snaží připustit. Nehrál si na to, že jde o apolitický technický krok. Naopak otevřeně řekl, že Motoristé v této věci ustoupili v rámci koaličního kompromisu. Je možné s tím nesouhlasit, ale sotva je možné mu vyčítat neupřímnost. Když připomněl, že „motoristé jsou součástí koalice a ve 100 procentech nemůžete prosadit svůj volební program do programového prohlášení vlády“, pojmenoval prostou realitu koaliční politiky. Na české scéně nejde o nic mimořádného, natož skandálního. Opozice z toho přesto zkouší udělat příběh o zradě principů. Ve skutečnosti jen využívá moment, který se jí politicky hodí.
Ještě slabší byla opoziční argumentace ve chvíli, kdy se z věcné debaty definitivně překlopila do apokalyptické stylizace. Přirovnání k Orbánovi a Ficovi už dnes fungují jako univerzální politický kladivák. Hodí se skoro na všechno. Jenže čím častěji se používají, tím více ztrácejí váhu. Přenášet bez dalšího českou debatu o financování médií do rámce maďarského či slovenského vývoje je zkratka, která spíš mobilizuje vlastní tábor, než aby něco poctivě vysvětlovala. Pokud chce opozice přesvědčit veřejnost, měla by ukazovat konkrétní pojistky, které v návrhu chybějí, konkrétní paragrafy, které otevírají cestu k zásahu do redakční nezávislosti, a konkrétní mechanismy, jimiž by vláda mohla média podřídit. Místo toho nabízí hlavně silná slova a historická strašidla.
Šťastný navíc správně připomněl i jiný nepříjemný fakt. Politická moc nad financováním existuje do určité míry i dnes. Parlament může zákonem měnit výši poplatků, může systém přepsat, může jej upravit. Tvrdit, že koncesionářský model vytváří jakousi absolutní sterilní zónu mimo dosah politiky, jednoduše neodpovídá realitě. Spor se tak nevede mezi čistou nezávislostí a nečistou závislostí. Vede se mezi různými institucionálními modely, z nichž každý má své výhody, slabiny a vlastní typ rizika.
To neznamená, že vláda má vystaráno. Nemá. Pokud chce změnu prosadit a zároveň odzbrojit i část skeptické veřejnosti, bude muset ukázat víc než jen to, že „v Evropě to tak někde je“. Bude muset přesvědčivě popsat, jak bude nastaven víceletý rámec financování, jaké pojistky zabrání rozpočtové libovůli, jak bude chráněna institucionální autonomie a proč navržená částka skutečně stačí. Teprve tehdy se debata posune z roviny politických sloganů do roviny důvěryhodného návrhu.
Jenže právě tady je fér dodat i druhou půlku věty. Opozice by měla přestat předstírat, že vede křižáckou výpravu za svobodu médií, když ve skutečnosti vede velmi průhledný politický boj o symbol. Veřejnoprávní média jsou v českém prostředí mimořádně citlivé téma, a proto se kolem nich snadno staví morální barikády. Stačí vyslovit „nezávislost“, „Orbán“, „ovládnutí“ a publikum má jasno. Jenže seriózní politika se neměří intenzitou varování, nýbrž přesností argumentů. A právě v tom opozice v této debatě zůstává něco dlužna.
Výsledkem tak není jednoduchý obraz dobra a zla, jak se jej snaží prodat opoziční řečníci. Výsledkem je mnohem méně pohodlná pravda. Změna modelu financování sama o sobě ještě neznamená likvidaci nezávislosti. Evropská praxe to nepotvrzuje. Zároveň ale platí, že každá taková změna musí být doprovázena silnými a věrohodnými garancemi, jinak bude podezření logicky sílit. Boris Šťastný v debatě obstál právě v tom, že tuto první část sporu dokázal formulovat věcně a bez hysterie. Opozice naopak ukázala, jak snadno se z diskuse o institucionálním nastavení stává ideologická bitva, v níž se více mobilizuje, než vysvětluje.
Jestli má tahle země vést dospělou debatu o budoucnosti veřejnoprávních médií, bude muset odložit dvě pohodlné lži. První je ta vládní, že stačí změnit zdroj peněz a nic dalšího není třeba řešit. Druhá je ta opoziční, že státní rozpočet je sám o sobě synonymem podřízení. Ani jedno neplatí. A kdo to říká nahlas, neútočí na nezávislost médií. Jen odmítá, aby se z ní stal další předvolební fetiš.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: čt24)
