Příběh podezření na otravy kojenců po požití kontaminovaných šarží kojenecké výživy je především příběhem selhání státu v okamžiku, kdy šlo o nejcitlivější skupinu obyvatel. Výrobci začali stahovat rizikové výrobky z trhu už v prosinci, evropský systém rychlého varování evidoval potenciálně vážná hlášení od počátku ledna, přesto české úřady ponechaly veřejnost týdny bez jasného, srozumitelného a včasného varování. Teprve na konci ledna zaznělo oficiální upozornění, které mělo přijít v okamžiku, kdy byly informace k dispozici, nikoli ve chvíli, kdy už se o nich mluvilo v zahraničí otevřeně a důrazně.
Fakta ukazují, že se nejednalo o okrajovou epizodu. V Česku byla potvrzena dvě podezření na zdravotní komplikace u dětí po konzumaci stažených šarží. Zahraniční úřady přitom varovaly veřejnost výrazně dříve a s jasným důrazem na nebezpečnost toxinu pro kojence. Český stát se naproti tomu schoval za institucionální dělení rolí. Jedna instituce tvrdí, že nehodnotí zdravotní rizika, druhá se odvolává na to, že není kontrolním orgánem, třetí poukazuje na to, že nemá povinnost předávat souhrnná hlášení nadřízenému úřadu. Výsledkem je ticho, které v oblasti ochrany veřejného zdraví není neutrální, ale samo o sobě představuje riziko.
Role hlavní hygieničky ČR Barbory Mackové v této kauze působí jako symbol tohoto rozkladu odpovědnosti. Varování zaznělo až poté, co byly informace dostupné v evropských systémech a poté, co zahraniční státy veřejnost otevřeně upozornily. Veřejná komunikace nepřinesla odpověď na otázku, proč bylo varování zpožděno, z jakého data byly klíčové informace známy ani proč nebyly využity okamžitě. Mlčení na přímé dotazy médií podtrhuje dojem, že stát v kritické chvíli nedokázal jednat jednotně a srozumitelně, a že odpovědnost se rozplynula mezi úřady.
Tato kauza znovu odhaluje roztříštěnost systému ochrany veřejného zdraví, o níž odborníci mluví dlouhodobě. Ministerstvo nemá přehled o souhrnném počtu podezření v celé republice, hygienické stanice nemají povinnost reportovat nadřízenému orgánu, inspekce se omezuje na kontrolu potravin bez zdravotního hodnocení. V praxi to znamená, že v okamžiku, kdy je třeba rychlá reakce a jednotné sdělení rodičům, systém produkuje průtahy, alibi a přehazování kompetencí. To není technický detail, ale selhání státu v jeho základní povinnosti chránit zdraví dětí.
Zkušenost s touto kauzou nepůsobí jako nešťastná výjimka, ale jako potvrzení dlouhodobého problému, na který odborníci upozorňují. Pokud varování přijde až poté, co zahraniční úřady konají a výrobci stahují výrobky, pak české instituce neplní roli, kterou od nich veřejnost oprávněně očekává. Ochrana veřejného zdraví nemůže být souborem oddělených úřadů, které se v krizové chvíli dovolávají svých úzkých kompetencí. V situaci, kdy jde o kojence, je zpoždění informací samo o sobě vážným selháním.
Na závěr je nutné říci zcela otevřeně, že podobná situace se nemůže opakovat bez jasných personálních a systémových důsledků. Stát musí konečně sjednotit řízení ochrany veřejného zdraví tak, aby v krizových situacích existovalo jedno odpovědné centrum s pravomocí okamžitě informovat veřejnost a koordinovat postup všech dotčených institucí.
Tato odpovědnost nemůže zůstat rozptýlená mezi úřady, které se navzájem odkazují na své omezené kompetence. Povinností ministra zdravotnictví je takový systém prosadit, dát mu jasná pravidla, pravomoci i odpovědnost a zajistit, aby hlavní hygienik byl skutečnou autoritou s povinností jednat bez prodlení, nikoli pouze mluvčím roztříštěného aparátu. Pokud stát nedokáže v otázkách ohrožení zdraví kojenců vystupovat jednotně, rychle a srozumitelně, pak nejde o selhání jednotlivce, ale o hluboké selhání státu jako takového.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: čt)
