Existuje totiž vážný historický kontext, umožňující ČR legitimně na něho uplatnit morální nárok a vyfouknout ho jak Dánsku a USA, tak Rusku a Číně. Rozhodně by neměl uniknout pozornosti novopečeného ministra zahraničí. Vznesením historickými doklady podložených českých nároků bychom na mezinárodní scéně v každém případě zabodovali. Málokdo totiž ví, že vazby Čechů a Moravanů na Grónsko jsou velmi významné a česká stopa je do dějin ostrova vtisknuta vpravdě nesmazatelně.
První Češi, či vlastně Moraváci, tři misionáři protestantské Moravské církve, vzniklé po Bílé hoře ze zakázané a rozehnané Jednoty bratrské, sem totiž připluli už v roce 1733. Jejich jména, Kristián David, Matěj Stach a Kristián Stach (bratranec Matěje) jsou vzpomínána s úctou i v současném Grónsku. Byli to exulanti, vyhnaní z Českych zemí během násilné rekatolizace, ale na misijní cestu do nehostinné Arktidy se vypravili dobrovolně. 19. ledna 1733 vyrazili z lužického Ochranova (dnes Herrnhut) a po necelých třech měsících, 10. dubna 1733, se nalodili na loď Caritas a vypluli z Kodaně směr Grónsko.
Do grónské pustiny u fjordu Godthåb dorazili 20. května 1733. Dnes se zde rozkládá hlavní město Nuuk, ale tehdy tam nebylo doslova nic. Z Evropanů tam žil pouze norský misionář Hans Egede, který v nich viděl daleko spíše než bratry ve víře konkurenty a nechoval se k nich právě přátelsky. Moravané se ale nenechali odradit a rozhodli se založit poblíž místa přistání misii. Na počest svého původního působiště ji nazvali Nu Herrnhut, Nový Ochranov, ale v dobových pramenech je také nazývána Nová Morava.
Misionáři věděli, že zima na Nové Moravě bude hodně odlišná od zim, panujících v Mankovicích u Nového Jičína, odkud všichni tři pocházeli. Postavili proto důkladný dům z kamene a drnů, ale i přes veškeré přípravy pro ně byla první zima velice tvrdá a zažili skutečně krušné chvíle. Matěj Stach si vedl deník, v němž napsal, že mráz byl tak silný, že jim v chalupě praskaly poháry. Neměli dostatek zkušeností s životem v ledové pustině, neuměli lovit tuleně a trpěli hlady. Hans Egede, s nímž měli teologické neshody, jim nepomohl, a tak se museli spolehnout sami na sebe. Často se živili jen mořskými řasami a nalezenými mušlemi.
Místní Inuité jim zpočátku nedůvěřovali, situace se však radikálně změnila v průběhu epidemie neštovic. Inuité umírali po desítkách, ale Moravané z ostrova neutekli. Ošetřovali v rámci možností nemocné, omývali a pohřbívali mrtvé. Jejich statečnost a obětavost jim pomohla získat důvěru domorodců. Začali se učit místní jazyk Kalaallisut, grónštinu. Zjistili mimo jiné, že v ní naprosto chybí slova, která by mohli použít pro křesťanské náboženské pojmy a museli je proto od základu vymyslet.
Když se informace o misii dostala do jejich domovského kláštera, začali do ní přicházet další misionáři z řádu Moravské církve. Přestože nováčci již mohli stavět na podpoře a zkušenostech svých předchůdců, měli zpočátku vždy problémy jak se specifickými klimatickými podmínkami a odlišnou stravou, tak, a to především, se zvládáním místního jazyka, který nebyl psaný a nebyl ani nijak kodifikován. Proto se v roce 1851 misionář Samuel Kleinschmidt, jehož rodina pocházela s Potštejna nedaleko Letohradu, rozhodl dát grónštině řád a vytvořil její první ucelenou gramatiku a pravopis. Pro její písemnou formu dokonce navrhl abecedu, kterou Gróňané s malými úpravami používají dodnes.
Moravští bratři byli velmi úspěšní. Za roky trvání misie rozšířili v Grónsku nenásilnou formou základy evropské vzdělanosti a kultury. Svou misijní činnost však byli roku 1900 nuceni ukončit a předat misii luteránské Dánské lidové církvi. Přesto po sobě zanechali nesmazatelnou stopu. V Grónsku vytvořili síť osad, které se postupně stali součástí nově vznikajícího hlavního města Godthåb, dnes Nuuk. Dům misie v Nuuku sloužil až do roku 2008 jako sídlo Grónské univerzity a dnes v něm působí grónský ombudsman.
Když shrnu vše, co o působení Moravských bratří na největším ostrově světa víme, musím konstatovat, že jeho současné elity se formovaly pod jejich vlivem. Má-li tedy někdo na jeho území morální nárok, není to ani Dánsko, ani Velká Británie, ani USA. Jsou to čeští moravští protestanti (jak by je nejspíše označil velký Jára da Cimrman), kteří laskavostí a trpělivou prací s domorodými Inuity dokázali získat jejich důvěru a otevřít jim nenásilnou formou přístup ke vzdělání a kultuře evropského kontinentu. Měli bychom to mít na paměti a možná, kdyby současná vláda našla odvahu otevřít toto téma vhodnou formou na evropských fórech … Kdo ví!
Poznámka pro čtenáře, kteří dočetli až sem: Určitě jste pochopili, že můj příspěvek je tentokrát takovou trochu humornou nadsázkou. Uvedená fakta jsou ale reálná a můžete je dohledat ve veřejně dostupných pramenech. Prosím, nereagujte na lidi, kteří si přečtou jen první odstavec a vrhnou se na mě v diskusi jako supi. Nemá to smysl. Děkuji, končí komnetář Jaroslav Štefec.
(rp,prvnizpravy.cz, fb, foto:arch.)
