Petr Pavel byl hlavním řečníkem proukrajinské (čti protivládní) demonstrace. Formálně ani obsahově nevypadnul z role. Oblečen v kostkované košili a kožené bundě měl připomínat rozzlobeného muže, málem rozhodnutého zapsat se na nejbližším rekrutačním středisku ke službě v těžce zkoušené ukrajinské armádě. Ostatně podobně bojovně působila řada účastníků demonstrace. U takového zdání však evidentně jen zůstalo.
Obsahově Pavel ocenil přítomné slovy, že si jejich účasti váží, neboť „tím ukazují, že jim budoucnost Ukrajiny není lhostejná …“, a varovně pokračoval, že „jestli nám někdo říká, že nás otravuje neustále poslouchat o Ukrajině, tak se staví lhostejně k naší vlastní budoucnosti“. Své vystoupení český prezident zakončil zvoláním, které se od něho na takové akci asi předpokládalo, ač je to z úst prezidenta země prohlášení téměř neuvěřitelné. Shromážděné ujistil, že „tohle není ukrajinská válka, to je i naše válka“.
Nelze souhlasit s Pavlovým hodnocením, že kdo se zúčastnil, chtěl tím vyjádřit svůj postoj k rusko-ukrajinské válce trvající už čtyři roky. Ten, kdo se zúčastnil, zneužil ukrajinskou vlajku k tomu, aby si zakřičel proti dnešní Babišově vládě. Spíše než „vyjádření postoje podpory Ukrajiny“ šlo o „zařazení se na tu správnou stranu“. Na prezidentskou. Na protivládní.Horší je to také s dalšími slovy pana prezidenta. Není mi úplně jasné, proč pokusy o zklidnění děsivé války, hledání cest k mírovému uspořádání s pomocí jediného nástroje, který je k tomu vhodný – diplomatickým úsilím, by mělo být hodnoceno jako „vyjádření lhostejnosti k naší vlastní budoucnosti“. To jsou laciná a podbízivá slova. Fialův pětikoaliční kabinet na takhle plochý výklad situace na Ukrajině v podzimních parlamentních volbách zle doplatil. Voliči svými hlasy upřednostnili ty politické síly, které, raději než válce, dávají přednost hledání smírného řešení. I to bylo přece jedno z poselství výsledků voleb!
Tato prezidentova slova lze snadno dokonce obrátit proti němu samotnému, tvrdí-li, že „tohle není ukrajinská válka, to je i naše válka“. Není nakonec tenhle válečnický tón nejprůkaznějším vyjádřením „lhostejnosti k naší vlastní budoucnosti“? Proč nehledat, a kdo jiný, než prezident naší země by to měl zkusit, naši vlastní budoucnost v prosperitě a mírovém soužití se zbytkem světa?
Tvrzení, že „tohle je i naše válka“ je mimořádně varovné a strhává Českou republiku do proudu politické naivity a lehkomyslnosti, kterou svými rozhodnutími vytváří a posilují Merz, Starmer i Macron. Všichni tito politikové mluvením „o naší válce na Ukrajině“ posilují v Ukrajincích a v ukrajinském politickém vedení falešnou představu, že „v tom Ukrajinu nenechají“.









