Když plk. Otakar Foltýn ohlásil rezignaci z postu vládního koordinátora strategické komunikace, mnozí to přivítali jako první puklinu ve zdánlivě neprůstřelné zdi dosavadní státní rétoriky. Po létech, kdy jeho role často působila jako koncentrát „řízení slov“ a ideologický filtr, je tu symbolický konec jedné kapitoly. Kapitoly, která se vyznačovala zaváděním totalitních praktik a cenzury.

Foltýn vždy rád hovořil o „správném výkladu“ skutečnosti. Ale když část národa pojmenoval jako „svině“, nešlo už o rétoriku, šlo o výzvu: kdo si dovolí kritizovat vládu, stává se nepřítelem příběhu. Byl to moment, kdy propaganda překročila hranici slušnosti a stala se pevnou součástí státní moci. A u toho stála vláda Petra Fialy, která v boji s dezinformacemi často sáhla po ostré ruce a tlumeném tónu.


Alternativní portály i nezávislí komentátoři se stali hlasem odporu. Psali o „vládní propagandě“, o „novodobé inkvizici“, o „jazykových přikázáních“. Ironie se mísila s obavami, humor s hořkostí. A přesto díky nim zůstala česká debata živá. Ukázali, že cenzura vždy nakonec prohraje, protože strach se sám zadusí tichem.


Když tedy Foltýn mizí ze světla reflektorů, není důvod k tichu. Právě naopak. Teď je čas mluvit. Protože svoboda slova nežije v kancelářích, ale v odvaze lidí, kteří se nebojí říct nahlas, co si myslí. A jestli něco tato éra naučila, pak to, že pravdu nelze řídit, jen se jí dřív nebo později postavit čelem.