„Tak konečně.“ Těmito slovy reagoval lékař a poslanec hnutí ANO Jiří Mašek na informace Bezpečnostní informační služby (BIS) o poměrech ve státem ovládaných společnostech. Zjištění kontrarozvědky podle něj ukazují, že vážná rizika pro Českou republiku není třeba hledat jen v zahraničí. Mašek obrací pozornost také dovnitř země, ke způsobu řízení státních společností, vztahům jejich manažerů s dodavateli, fungování dozorčích orgánů a schopnosti státu kontrolovat firmy, které vlastní.

„Po letech jsme se od ředitele Bezpečnostní informační služby dozvěděli, že problém není jen Rusko, Čína, Severní Korea a islámští teroristé. Máme totiž pořádný bordel i doma,“ napsal Mašek na Facebooku. Hned poté přidal politickou poznámku směřující k období vlády Petra Fialy. „To bylo za Fialy a už se o tom smí psát?“ ptá se.

Jádrem jeho komentáře jsou informace BIS o prostředí státem ovládaných společností. Mašek z nich vyzdvihuje především klientelistické vazby, vztahy mezi managementem a spřátelenými dodavateli a problémy s fungováním kontrolních orgánů. „Státem ovládané firmy podle BIS fungují v klientelistických sítích,“ shrnuje.

Následně popisuje mechanismus, který považuje za zvlášť závažný. „Manažeři si budují vazby na ‚spřátelené‘ dodavatele, dozorčím radám servírují zkreslené nebo nedostatečné informace, vynucují si poslušnost a někde se dokonce uměle vylepšují hospodářské výsledky,“ píše.


Mašek přitom odmítá redukovat problém na klasickou představu korupce jako jednorázového úplatku za konkrétní protislužbu. To, co popisuje, chápe jako mnohem širší a dlouhodobě fungující systém osobních vazeb, obchodních vztahů a vzájemných výhod.

„Nejde přitom jen o nějaký primitivní úplatek v obálce. Jde o systém. O kontakty. Protislužby. Teplá místečka. Budoucí zaměstnání. Zakázky pro ‚naše lidi‘. A celé se to roky reprodukuje dál. Energetika. Zdravotnictví. Doprava. Zemědělství,“ vypočítává Mašek.

Na tento výčet bezprostředně navazuje další sérií problémů, které s prostředím státem ovládaných společností spojuje. „Manipulace zakázek. Ceny nadsazené. Nadbytečné výkony. Obcházení soutěží. A v některých případech dokonce podezření na vyvádění peněz ve velkém rozsahu.“

Pro Maška je podstatné právě to, že podle jeho interpretace nejde o nahodilý exces jednotlivce, ale o prostředí, v němž se mohou osobní vazby a protislužby dlouhodobě obnovovat. Vedle samotných finančních škod proto upozorňuje také na deformaci kontrolních mechanismů. Jestliže vedení společnosti dokáže ovlivňovat informace, které dostávají členové dozorčích orgánů, nebo si vůči nim dokonce vytvářet dominantní postavení, přestává podle jeho logiky fungovat jedna ze základních pojistek správy státního majetku.

Právě v této souvislosti se vrací k otázce, zda se o podobných poměrech nyní začne veřejně mluvit otevřeněji. „Tak se ptám znovu: už se o tom konečně opravdu smí mluvit a psát?“ uvedl Mašek.

Jeho další otázka už směřuje přímo k Bezpečnostní informační službě a k tomu, jak bude s případnými poznatky naloženo. Mašek se ptá, zda informace, které mohou ukazovat na vážné ekonomické škody nebo možné protiprávní jednání, dostanou také orgány činné v trestním řízení.


Mašek tak z veřejných vyjádření BIS dovozuje, že služba disponuje informacemi, které by podle něj mohly být významné také pro další postup státních orgánů. Nezůstává tedy pouze u popisu problému. Chce vědět, zda bude mít zveřejněný obraz poměrů ve státních firmách také konkrétní pokračování.

Ekonomickým zájmům státu se BIS věnuje dlouhodobě. Mašek však aktuální informace zasazuje především do politického kontextu posledních let a staví je do kontrastu s důrazem veřejné debaty na bezpečnostní hrozby přicházející ze zahraničí. Právě tento kontrast otevřel už na začátku svého komentáře zmínkami o Rusku, Číně, Severní Koreji a islamistickém terorismu a v závěru se k němu vrací.

„Nebo budeme zase dělat, že největší hrozba pro Českou republiku je vždycky někdo za hranicemi, zatímco doma nám mezitím léta bují klientelistická chobotnice přímo ve firmách, které patří státu, tedy nám všem?“ ptá se.

Formulace o firmách, které „patří nám všem“, je pro jeho argumentaci zásadní. Mašek tím připomíná, že nejde o hospodaření čistě soukromých subjektů. Pokud podle něj ve společnostech ovládaných státem vznikají dlouhodobé klientelistické struktury, pokud dochází k manipulacím při zadávání zakázek nebo pokud selhává kontrola jejich managementu, dopadá problém v konečném důsledku na veřejný majetek a na stát jako vlastníka.


Následně se obrací přímo na ředitele BIS Michala Koudelku. Jeho vyjádření chápe jako pojmenování fenoménu, který podle něj v českém prostředí existoval dlouhodobě, aniž by mu byla věnována odpovídající veřejná pozornost.

„Možná jste, pane řediteli Koudelko, pojmenoval to, co se tady roky všichni báli říci nahlas,“ napsal Mašek.

Právě odsud vede jeho argumentace k nejsilnějšímu závěru celého komentáře. Pokud by rozsah problémů skutečně odpovídal obrazu, který Mašek z informací BIS vyvozuje, odmítá je označovat pouze za jednotlivé korupční případy nebo izolovaná pochybení. Za zásadní považuje jejich možný systémový charakter.

„Protože jestli je tohle pravda v rozsahu, který naznačujete, a BIS, kterou řídíte, o tom má informace, pak to není žádná drobná korupce. To je systémový průšvih,“ zdůrazňuje.

Úplný závěr Mašek věnuje Pirátům a jejich někdejší protikorupční rétorice. Připomíná heslo „Tak vzhůru na ně!“, které bylo se stranou spojováno, a obrací je proti jejímu působení ve vládě Petra Fialy. Podle Maška ani Piráti proti poměrům, které nyní kritizuje, během svého vládního angažmá dostatečně nezasáhli.

„‚Tak vzhůru na ně!‘ To bylo heslo Pirátů, než tomu všemu i oni začali jen přihlížet,“ uzavírá Jiří Mašek.