TEMNÉ STÍNY VÁNOC. Nad letošními Vánocemi bude ležet smutný stín. Překonat jej a dnešní neradostnou atmosféru v naší zemi změnit bude pro všechny z nás velkým úkolem do nového roku. To je výňatek z textu exprezidenta Václava Klause, ve kterém reflektuje tragické události z Filosofické fakulty a z klánovického lesa.
Jak se Vás onen hrůzný zločin na pražské Filosofické fakultě dotkl? Jaké pocity a emoce ve Vás zanechal?
Mám pět dětí...všechny chodí do školy. Představa, že by se některé z nich nemělo vrátit domů... nebylo mi volno u srdce. Ještě horší ale bylo to, co se vzápětí objevilo ve veřejném prostoru. Od první minuty už leckdo věděl, kdo za to může. A dostalo se opravdu na všechny. Mohli za to všichni ministři, všichni politici, opozice i pětikoalice, mohli za to dezoláti, Rusové, Ukrajinci... mohla za to mainstramová média, alternativní média... úplně ganz fšichni. Zasmrděl skutečný Augiášův chlív. Rozumných a uměřených reakcí bylo jako šafránu.
Myslíte si, že je to v dnešní už beztak velmi napjaté atmosféře moment, který by mohl pootočit kurs nejen naší země, ale především i naší „lidskosti“, směrem k lepšímu?
Rád bych řekl, že ano, ale lhal bych si do kapsy. Stačí půlhodina na facebooku a veškeré iluze člověka přejdou. Ono se těžko dělá lidskost, když se dva předchozí roky jelo na válečné notě. Tady se natetelilo radostí, že tam někde ve stepi umírají Rusové. Těšilo se na atentát na Putina, fotilo se ze zbraněmi a náboji, psala se vzletná hesla na hlavně tanků... proběhl tu vlastně pokus o několikanásobnou lobotomii. Před válkou nám říkali, jak jsou zbraně špatné, je třeba se odzbrojit tak moc, aby ani nože neměly špičku. Pak, ze dne na den, se mluvilo o tom, že zbraně jsou zapotřebí a každý chcimír byl téměř nepřítel státu. A teď se najednou zase mluví o tom, jak jsou zbraně špatné a musíme je zakázat.
Jediný paprsek v těchto chmurách je, jak se všem to jejich harašení se zbraněmi vrací. Jak se najednou stydí za své fotky s puškami, fotky, jak se přehrabávali v nábojích, jak kupovali dětem vzduchovky s optikou. S čím kdo zachází, s tím také schází.
V souvislosti se čtvrtečním tragickým incidentem se objevují v médiích zmínky o frustraci či psychické poruše pachatele. O to více je ale znepokojující a alarmující nedávná studie o tom, že v naší zemi trpí takřka třetina „náctiletých“ depresemi a frustrací. Mladiství podle analýzy v hojné míře používají různá antidepresiva, pociťují depresi z dnešního světa a „prázdnotu“ ve svých duších. Co nám to napovídá? Dorůstá snad generace „frustrátů“, kteří mohou kdykoli a kdekoli ohrozit generace předcházející?
Asi ano, dorůstá nám problematická generace. Víte, já si u svých dětí nikdy ani tak nehlídal jejich školní známky, ale spíš známky toho, jaký mají ve třídě kolektiv. A jsem rád, že prozatím vždycky se dostali mezi dobré spolužáky. Třída táhne za jeden provaz, navštěvují se, moje ratolesti mi vyprávějí o problémech i radostech jejich kamarádů... většinu z nich jsem nikdy neviděl, ale znám je z povídání svých dětí.
Tohle je asi ta správná cesta... kdysi měl každý člověk kolem sebe spoustu terapeutů. Ve třídě, pak odpoledne při hraní na hřišti, později v hospodě, v práci, v oddíle, na fotbale... Všimněte si, že ti, kdo chodí do hospody, ti své sousedy nestřílejí. Dokonce ani v USA ne. Kdysi si prostě někdo vyslechl vaše problémy, projevil účast, případně vás profackoval... To všechno je pryč. Dneska můžete mít stovky kamarádů na facebooku, ale ani jednoho skutečného. Podle mě je zapotřebí, abyste s někým protrampoval republiku, s jiným jel na dovolenou, aby děti přespávaly u kamarádů a po nocích si vyprávěly duchařské historky.
Magoři asi budou existovat vždycky, ale kdysi kolem nich byl alespoň kolektiv, který si všimnul, že "Franta je nějakej divnej." Dneska můžete být magor a lidi si toho všimnou, až když po nich střílíte. Já jsem vždycky za svojí největší výhru považoval, že mám kolem sebe kamarády, kterým se mohu svěřit se vším.
Jaké bychom si z toho měli vzít ponaučení a kudy z této bryndy ven?
Víte, poučení z krizového vývoje bude určitě spočívat v tom, že potřebujeme víc kamer, víc bezpečnostních rámů, víc legislativy, víc pravidel, víc zákonů, víc buzerace a hlavně víc podezření. Takhle to bylo všude, divil bych se, kdyby to zrovna u nás bylo jiné.
Psali jsme:
Já bych naopak radil zastavit a couvat. Kdysi jsme měli školství, které nefrustrovalo. Kdysi jsme měli práci, která nevykrvovala. Kdysi jsme měli normální vztahy. Já vím, dvakrát nevstoupíme do téže řeky, ale nemohli bychom si prostě říct, že vytáhneme školské manuály z roku 1991 a pojedeme podle nich? Bez neziskovek, bez inluze, bez těch mnoha experimentů všech ministrů školství? Třeba by to stačilo.
I přes všechny ty děsivé události nesmíme zapomínat nejen na své blízké, ale i sami na sebe. Protože kdyby nám samým došla síla, pak už nebudeme moci pomáhat druhým a snažit se dělat svět kolem lepším, férovějším i radostnějším. Co byste popřál našim čtenářům?
Čtenářům bych popřál, aby vydrželi a ještě chvíli tu tíhu, kterou musejí na svém hrbu nést. Aby to ještě chvíli zvládli. Aby to zvládli bez zničující frustrace, aby to zvládli bez rodinných i celospolečenských katastrof.
Popřál bych čtenářům, aby měli odvahu. Zbabělci svět nezmění. Je třeba jít do nekomfortních situací, je třeba nést osobní riziko, aby bylo možné měnit společnost. Je třeba stát a nikoliv jen zaujímat postoj.
A do třetice bych čtenářům popřál, aby vždycky měli blízko sebe někoho, kdo jim pomůže jejich břemena nést, když budou umdlévat a bude to k neunesení. Kdo jim alespoň na chvíli ulehčí jejich úděl, aby mohli překonat krizi a nabrat druhý dech.
Často se přeje zdraví, ale já raději přeji štěstí... Na Titaniku totiž byli všichni zdraví...
Za celou redakci i Vám přejeme krásné a pohodové prožití Vánočních svátků a už nyní se těšíme na novoroční „Vidlákův otvírák“.
Děkuji mnohokrát. Bylo mi potěšením s vámi spolupracovat a doufám, že to tak ještě dlouho zůstane.
(Vidlák pro Prvnizpravy.cz, foto: red.)
