Debata o transparentnosti financování organizací, které vstupují do veřejné debaty nebo se snaží ovlivňovat politická rozhodnutí, není žádnou novinkou posledních měsíců. V západních demokraciích jde o dlouhodobé téma, které se vrací vždy ve chvíli, kdy stát zjistí, že otevřená společnost je zároveň silná i zranitelná. Je silná tím, že umožňuje svobodnou soutěž názorů, činnost spolků, médií, nadací i nátlakových skupin. Je však zranitelná tím, že právě této otevřenosti mohou využívat i zahraniční aktéři, kteří nemají zájem na rozvoji domácí demokracie, ale na prosazení vlastních politických, ekonomických nebo strategických cílů. Proto se v právních řádech některých zemí objevily nástroje, které nemají umlčet občanskou společnost, ale mají veřejnosti ukázat, kdo za konkrétní aktivitou skutečně stojí.
Kolem amerického zákona přitom vzniká řada zjednodušení, která české debatě spíše škodí. FARA není zákon určený výhradně pro neziskové organizace. Z pohledu amerického práva může dopadat na velmi široké spektrum subjektů, od poradců přes lobbisty až po komunikační a mediální projekty, pokud jejich činnost naplňuje zákonné znaky jednání ve prospěch zahraničního principála. To je důležité připomenout i v českém prostředí, protože zde bývá téma často zúženo na neziskový sektor, ačkoli skutečný problém je širší. Nejde jen o spolky a nadace. Jde o celý prostor, v němž se formuje veřejné mínění, připravují argumenty pro politiky a vytváří tlak na zákonodárce. Právě v tomto prostoru se totiž mohou střetávat legitimní domácí zájmy s organizovaným vlivem přicházejícím zvenčí.
Austrálie se k podobnému principu přihlásila o mnoho desetiletí později. Foreign Influence Transparency Scheme začal fungovat 10. prosince 2018 a jeho oficiálně deklarovaným účelem je dát veřejnosti přehled o povaze, úrovni a rozsahu zahraničního vlivu na australskou vládu a politiku. Australský model vznikal v době rostoucích obav z cizího působení v politickém systému, akademické sféře i médiích. Podstata byla opět stejná jako v americkém případě. Pokud někdo vykonává registrovatelné aktivity v Austrálii jménem zahraničního principála a za účelem politického nebo vládního ovlivňování, má existovat povinnost takovou vazbu přiznat a zanést do veřejného systému. Tím se znovu potvrzuje, že těžiště podobných předpisů neleží v zákazu názorů, ale v odkrývání mocenského a finančního pozadí.
Současně je ale poctivé dodat i druhou stranu věci. Australská vláda v oficiální reakci z června 2024 připustila, že stávající systém v praxi nesplnil svůj zamýšlený účel a že je potřeba podstatná legislativní reforma. Důvodem byla mimo jiné složitost pravidel a obtížná správa celého režimu. To je pro českou debatu mimořádně cenné poučení. Nestačí totiž pouze převzít hezky znějící zahraniční vzor. Každý takový zákon musí být dostatečně srozumitelný, přesný a vymahatelný. Pokud bude přeregulovaný, nepřehledný nebo právně mlhavý, stane se spíše symbolickým gestem než účinným nástrojem. A pokud bude naopak příliš široký, může budit oprávněné obavy, že se z transparentnosti stane bič na nepohodlné organizace.
Právě zde se láme i česká debata. Pro český právní a politický prostor není klíčové jen to, zda se někdo inspiruje ve Washingtonu nebo v Canbeře. Podstatnější je, zda bude umět přesně vymezit, co má být předmětem transparentnosti. Jinak řečeno, zda se bude sledovat pouhé přijetí zahraničních peněz, nebo až cílené působení na politická rozhodnutí, veřejnou správu a veřejné mínění ve prospěch cizího zadavatele. To je zásadní rozdíl. Samotné zahraniční financování ještě automaticky neznamená problém. Existují zahraniční granty pro vědu, kulturu, charitu, vzdělávání nebo sociální oblast, které nepředstavují žádnou bezpečnostní ani demokratickou hrozbu. Ve chvíli, kdy se však zahraniční peníze spojují s lobbingem, kampaněmi, nátlakovou komunikací nebo systematickým ovlivňováním veřejné moci, dostává věc zcela jiný rozměr.
Pro Českou republiku z toho plyne několik nepříjemných, ale důležitých závěrů. Za prvé, transparentnost zahraničního vlivu není žádný extremistický výmysl ani výlučně východní nápad. Naopak, vychází ze zkušeností etablovaných demokracií. Za druhé, podobná úprava nesmí být vedena jako ideologická válka proti jedné názorové skupině, protože pak ztratí legitimitu dřív, než začne fungovat. A za třetí, jestliže má mít zákon důvěru veřejnosti, musí dopadat symetricky na všechny, kdo v politickém prostoru jednají ve prospěch cizího zadání, bez ohledu na to, zda peníze přicházejí z Ruska, Číny, Spojených států nebo od jiných aktérů mimo český stát.
Právě v tom spočívá jádro celé věci. Ve zdravé demokracii nemá být trestáno to, že někdo mluví, píše, organizuje nebo přesvědčuje. Má však být viditelné, v čím zájmu to činí a z jakých zdrojů je tato činnost financována. Není to útok na svobodu sdružování. Je to elementární požadavek na poctivost veřejného prostoru. Ten, kdo vstupuje do politické soutěže a současně se opírá o cizí finanční nebo organizační podporu, by neměl mít právo tvářit se jako zcela spontánní domácí hlas. Inspirace z USA a Austrálie proto není inspirací k umlčování, ale k pojmenování skutečných vazeb. A právě na tomto bodě bude stát i budoucí česká diskuse. Buď se povede jako věcná debata o transparentnosti, nebo se utopí v ideologických nálepkách a účelových strašeních. Zkušenost ze zahraničí ukazuje, že druhá cesta nikam nevede.
Zdroje: 1. U.S. Department of Justice: Foreign Agents Registration Act; 2. ustralian Government: Foreign Influence Transparency Scheme; 3. European Commission: Documents on Defence of Democracy









