Diskuse o transparentnosti financování organizací, které vstupují do veřejné debaty a snaží se ovlivňovat politická rozhodnutí, už dávno překročila hranice technického právního tématu. Na papíře může vše vypadat prostě. Jedna strana říká, že veřejnost má mít právo vědět, kdo financuje projekty, které chtějí měnit zákony, ovlivňovat státní správu nebo formovat veřejné mínění. Druhá strana varuje, že podobné předpisy mohou být zneužity proti občanské společnosti, médiím nebo nevládním iniciativám. Jenže ve skutečnosti se nevede spor pouze o paragrafy. Vede se spor o mocenské uspořádání veřejného prostoru a o to, kdo bude smět určovat, co je legitimní občanská aktivita a co už je politický vliv krytý penězi zvenčí.

Právě proto je tato debata tak vyhrocená. Kdyby šlo jen o účetní formulář nebo oznamovací povinnost, nevyvolávala by tak silné emoce. Ve chvíli, kdy by však vznikl skutečně funkční a veřejně přístupný systém, který by ukázal, kdo financuje advokační kampaně, expertní centra, mediální projekty nebo organizace tlačící na státní instituce, změnila by se rovnováha důvěry. Mnohé aktivity, které se dnes tváří jako spontánní a čistě domácí hlas občanské společnosti, by najednou získaly konkrétní finanční a mocenský kontext. A to je přesně okamžik, kterého se část politické a aktivistické scény bojí.


Zkušenost západních demokracií ukazuje, že tato otázka není vymyšlená ani okrajová. Americký zákon FARA je postaven právě na principu veřejného zveřejnění vztahu k zahraničnímu principálovi a na zveřejňování aktivit, příjmů a výdajů spojených s těmito aktivitami. Samotné americké ministerstvo spravedlnosti vysvětluje, že smyslem je informovat vládu i veřejnost o činnosti cizích agentů v USA. Jinými slovy, nejde o umlčení názorů, ale o odhalení vazeb. Podobně australský systém FITS otevřeně říká, že jeho účelem je dát veřejnosti přehled o povaze, úrovni a rozsahu zahraničního vlivu na vládu a politiku. I zde tedy nejde o zákaz občanské činnosti, ale o snahu zabránit tomu, aby se cizí vliv skrýval za domácí maskou.  

Současně je ale poctivé dodat, že pouhá existence takového modelu neznamená automaticky úspěch. Australská vláda v roce 2024 sama uznala, že stávající systém nenaplnil svůj zamýšlený účel a že je potřeba zásadní reforma, protože pravidla byla příliš složitá a v praxi obtížně spravovatelná. To je důležité varování i pro českou debatu. Špatně napsaný zákon o transparentnosti může být buď bezzubý, nebo naopak zneužitelný. Nestačí tedy volat po registru. Je nutné přesně vymezit, koho se týká, jaké činnosti sleduje a jaké informace má skutečně zveřejňovat.  

Jenže právě na této oprávněné obavě se často staví i mnohem širší ideologický odpor. Nejde už jen o strach ze špatného zákona, ale o odpor k samotné myšlence, že by se u některých aktérů mělo veřejně ukázat, kdo je financuje a v čím zájmu dlouhodobě působí. V evropském prostoru se totiž za poslední roky vytvořila hustá síť institucí, neziskových projektů, grantových center, expertních platforem a mediálních iniciativ, které se významně podílejí na formování veřejné debaty. Některé odvádějí užitečnou práci, jiné fungují jako čistě ideologické převodové páky. Pro běžného občana však bývá téměř nemožné se v těchto vztazích vyznat. A právě proto je požadavek transparentnosti tak citlivý. Nejde jen o peníze, ale o legitimitu. Kdo dnes vystupuje jako nezávislý hlas, zítra by mohl být viděn jako součást širšího vlivového ekosystému.


Evropská komise sama v prosinci 2023 představila balík opatření na obranu demokracie a mezi dokumenty je i návrh směrnice o transparentnosti zastupování zájmů jménem třetích zemí. Tím fakticky přiznává, že problém skrytého vnějšího vlivu na demokratické procesy je reálný a že evropský prostor potřebuje pravidla větší otevřenosti. Zároveň však Evropská komise v širším rámci ochrany demokracie zdůrazňuje i podporu svobodných voleb, mediální plurality a boje proti manipulaci demokratické debaty. To ukazuje, že evropská debata už sama stojí na dvou nohách. Na jedné straně chce víc transparentnosti, na druhé straně nechce, aby se z ní stal nástroj proti legitimní občanské aktivitě.  

Právě v tom ale spočívá největší české riziko. V domácím prostředí by se podobné téma velmi snadno mohlo zvrhnout v kulturní a stranický konflikt. Místo věcného pravidla by vznikl další symbolický klacek, kterým by se mlátilo po jedné části veřejného prostoru, zatímco druhá by zůstala skryta pod ochranným deštníkem správných hodnot. Takový zákon by nebyl ochranou demokracie, ale jejím dalším oslabením. Pokud má mít transparentnost smysl, musí být přísně neutrální. Musí se vztahovat na všechny, kdo vykonávají politicky vlivové aktivity ve prospěch zahraničních zadavatelů, bez ohledu na to, zda peníze přicházejí z východu, ze západu nebo z nadnárodních institucí.

Je také důležité zdůraznit, že zde nejde jen o právnickou kategorizaci financování. Ve hře je samotná důvěra veřejnosti v demokratický systém. Občané jsou dnes právem citliví na to, kdo formuje zákony, veřejné kampaně a státní rozhodnutí. Pokud mají pocit, že veřejná debata je ve skutečnosti řízena nepřehlednou sítí financovaných hlasů, důvěra v demokracii klesá. Otevřenost tedy není slabostí státu. Naopak může být jeho pojistkou. Jen stát, který se nebojí ukázat mocenské a finanční pozadí veřejných aktérů, může od občanů očekávat důvěru.

Konečný spor je tedy hlubší, než jak bývá veřejně přiznáván. Nejde jen o technickou otázku registru. Jde o to, zda se veřejný prostor bude dál tvářit jako pole spontánní občanské soutěže, i když je zčásti prostoupený organizovaným a financovaným vlivem, nebo zda se konečně začne vyžadovat poctivější hra s odkrytými kartami. Odpůrci transparentnosti často tvrdí, že brání svobodu. Zastánci tvrdí, že brání demokracii před skrytým vlivem. Pravda je taková, že bez rozumně nastavené transparentnosti nebude ani jedna z těchto hodnot v bezpečí. Bez svobody se z demokracie stane byrokratická skořápka. Bez otevřenosti o skutečných vazbách se z ní stane kulisa, za kterou budou jednat ti, kteří se nejlépe naučili skrývat své sponzory.

Proto je přesnější mluvit ne o sporu mezi svobodou a kontrolou, ale o sporu mezi poctivou a nepoctivou podobou veřejného prostoru. Transparentnost není útok na demokracii. Může se jím stát jen tehdy, když je psána selektivně nebo používána jako nálepka. Pokud je ale nastavena symetricky, srozumitelně a bez ideologických výjimek, může být jednou z mála cest, jak vrátit veřejné debatě alespoň část důvěry, kterou v posledních letech ztratila.