Napětí uvnitř NATO zesílilo poté, co americký prezident Donald Trump na nedávném jednání se šéfem aliance Markem Ruttem otevřeně kritizoval evropské spojence za nedostatečnou podporu amerických operací v Íránu a dlouhodobě nízké výdaje na obranu. Jeho opakované úvahy o omezení americké angažovanosti, případně i o vystoupení Spojených států z NATO, už nepůsobí jako okrajová provokace, ale jako scénář, s nímž musí Evropa reálně počítat. V kombinaci s posunem amerických strategických priorit mimo evropský kontinent se tak stále častěji otevírá otázka, zda je současný bezpečnostní model udržitelný.

Situaci podrobně analyzoval politolog a bývalý diplomat Petr Drulák, který upozorňuje, že současné napětí není jen důsledkem aktuální politiky Washingtonu, ale odráží hlubší změnu vnímání Evropy ze strany USA. Zároveň varuje, že případný odchod amerického jaderného deštníku by mohl spustit nové kolo jaderného zbrojení a zásadně proměnit bezpečnostní architekturu kontinentu.

„Je čas se připravit na transatlantický rozvod. Blíží se chvíle, kdy evropskou bezpečnost přestanou zaručovat američtí vojáci a americké jaderné zbraně. Ačkoliv prezident Trump je katalyzátorem toho pohybu, jeho příčiny jsou hlubší a působí na obou stranách Atlantiku. Důsledky budou vážné. S oslabováním amerických pozic lze očekávat pokusy o rozšíření klubu jaderných mocností a těžko předvídatelné reakce těch stávajících.


Za vzájemnou frustrací stojí ztráta globálního významu Evropy a související posun v amerických prioritách. Americká vojenská angažovanost v Evropě začíná v roce 1917 vstupem do první světové války a je obnovena v roce 1944 vyloděním v Normandii, od té doby v Evropě zůstávají. Neděje se tak proto, že by Američané chtěli chránit evropskou svobodu a demokracii či se cítili se starým kontinentem civilizačně spřízněni; ne že by tyto motivy zcela chyběly, ale nehrály roli.

Evropě se USA věnovaly proto, že v jejich očích byla strategicky příliš důležitá, než aby ji přenechaly nepřátelskému impériu, ať už německému nebo sovětskému. Takový význam už dnes Evropa nemá. Ve Washingtonu sice nestojí o to, aby Evropě vládli nepřátelé, ale rozhodně je to netrápí natolik, aby kvůli tomu nějak výrazněji investovali či obětovali životy. Strategickou pozornost dnes směřují jinam. Evropě se budou věnovat podle zbývajících sil, a těch ubývá. NATO, které institucionalizovalo nerozborné transatlantické partnerství nejdříve na dvacet let a pak na věčné časy, ztrácí smysl.

Mimo jiné to znamená, že Evropa se ocitne bez jaderného deštníku ve světě, v němž se šíří jaderné zbraně. Režim nešíření jaderných zbraní, v němž pět jaderných velmocí zavázalo ostatní státy, že nebudou usilovat o jaderné zbraně, nebyl nikdy vodotěsný. Ale za více než půl století jeho trvání přibyly jen čtyři jaderné velmoci: otevřeně Indie, Pákistán a Severní Korea, skrytě Izrael. To se nejspíše začne měnit. S poklesem amerických možností lze očekávat zájem o vlastní jaderné zbraně v Japonsku a Jižní Koreji. Pokud Irán přečká současnou válku, udělá vše pro získání jaderného odstrašení. Ať už se mu to podaří či nikoliv, těžko si představit, že by o jaderné rakety neusilovalo Turecko.

V Evropě na to reagují dvojí způsobem. Většina se chová jako opuštěné stádo, které hlasitě bečí ať už z bezradnosti nebo ve snaze přivolat odcházejícího ovčáka. Čelný představitel německého zahraničněpolitického establishmentu Christoph Heusgen se loni coby předseda Mnichovské bezpečnostní konference na pódiu z americké politiky rozplakal. Německá elita se od té doby příliš neposunula a stejně je na tom většina dalších: buď bezradně pláčou nebo arogantním Američanům podlézají, aby si na nich vymohli nějaký prázdný slib o jejich neutuchající angažovanosti; nepřekonatelným mistrem v této disciplíně je bývalý nizozemský premiér a současný generální tajemník NATO Rutte.

Vedle těchto zoufalců je pak pár hráčů, kteří se připravují na Evropu bez amerického jaderného deštníku. Nejvýrazněji zatím Francie a Polsko. Francie, která disponuje jadernými zbraněmi, dnes evropským státům nabízí, že se jich po odchodu Američanů ujme. S některými už jedná o tom, jak na svých letištích nechají přistát francouzské jaderné bombardéry.


Lze si však představit francouzsko-německý blok, do něhož Paříž přispěje jadernými zbraněmi a Berlín hospodářským potenciálem. Ani vznik takové jaderné říše Karla Velikého není pravděpodobný vzhledem k neslučitelnosti základních představ o ekonomice a politice mezi oběma zeměmi, ale zcela vyloučit ho nelze. O něco pravděpodobnější může nakonec být pokus Německa pořídit si vlastní jaderné zbraně. Ale k tomu mají dnes v bezjaderném Německu hodně daleko a ani není zřejmé, jak by reagovalo Rusko.

Budovat vlastní jaderný potenciál se dnes chystá Polsko. Těmito ambicemi se netají ani premiér Tusk, ani prezident Nawrocki, byť mezi sebou se neshodnou, pod čí jaderný deštník by se prozatím měli schovat. Tusk se hlásí k užší spolupráci s Francií, Nawrocki tradičně zůstává u Američanů. Ale to je celkem jedno, neboť do budoucna nemohou počítat ani s jedním, ani s druhým. Opět je však třeba se ptát, jak by Moskva zareagovala na jaderné pokusy polských rusofobů. Zatím i z Washingtonu zní, že podobné plány nebudou svému spojenci tolerovat. Ale ve Washingtonu lze dnes slyšet leccos.

Francie a Polsko reagují s určitou racionalitou, byť cesty, které si představují, nejsou ani žádoucí ani realistické. Alespoň dokáží na rozdíl od ostatních evropských států strategicky uvažovat a jednat. Třeba se Evropané časem dopracují k poznání, že představa, která dominovala debatě o evropské bezpečnosti na přelomu osmdesátých a devadesátých let, byla vlastně správná: zajistit mír na kontinentu nikoliv proti Rusku, nýbrž ve spolupráci s Ruskem.“ uvedl na facebookové stránce Spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.