V době ozbrojeného konfliktu se vždy vrací stará otázka, jak daleko může vláda zajít při kontrole informací, které se dostávají k veřejnosti. V posledních dnech ji znovu otevřela americká administrativa, když zazněly výhrůžky vůči médiím informujícím o válce s Íránem. Kritici upozorňují, že podobný přístup může vytvořit velmi nebezpečný precedent a postupně narušit jeden ze základních pilířů amerického ústavního systému, kterým je svoboda tisku.

Debata se rozhořela poté, co předseda americké Federální komunikační komise Brendan Carr o víkendu zveřejnil na sociální síti X ostré varování směrem k televizním stanicím. Carr napsal, že vysílatelé, kteří podle jeho názoru šíří podvody nebo zkreslené informace, mají poslední možnost změnit své chování před tím, než budou znovu rozhodovat o prodloužení jejich vysílacích licencí. Současně dodal, že zákon podle něj jasně říká, že vysílatelé musí jednat ve veřejném zájmu a pokud tak nečiní, mohou o licenci přijít.

Krátce poté reagoval prezident Donald Trump, který veřejně vyjádřil podporu těmto výrokům. Na své sociální síti uvedl, že ho těší, že Carr upozorňuje podle jeho slov zkorumpované a vysoce nepatriotické zpravodajské organizace. Taková slova přicházejí v době, kdy se americká veřejnost snaží pochopit skutečný průběh konfliktu s Íránem a jeho možné důsledky pro bezpečnost i ekonomiku.

Právě zde se však objevuje zásadní právní problém. Kritici upozorňují, že americká ústava prostřednictvím prvního dodatku jasně zakazuje vládě určovat obsah zpravodajství nebo trestat média za zveřejnění informací, které se vládě nelíbí. Podle Aarona Terra, ředitele organizace Foundation for Individual Rights and Expression, není možné zaměňovat veřejný zájem s politickými zájmy prezidenta nebo administrativy.


Historie přitom nabízí řadu varování. Podobné pokusy o omezení kritických informací se objevily již na konci osmnáctého století během přijetí zákona známého jako Sedition Act z roku 1798. Ten zakazoval publikování údajně nepravdivých nebo pomlouvačných informací o vládě Spojených států. V té době byla jeho existence zdůvodňována napjatými vztahy s Francií a hrozbou války. Ve skutečnosti však zákon posloužil především jako politická zbraň proti oponentům prezidenta Johna Adamse.

Právě odpor vůči tomuto zákonu nakonec pomohl Thomasi Jeffersonovi porazit Adamse v prezidentských volbách v roce 1800. Historici často připomínají, že tato epizoda ukazuje, jak snadno může vláda zneužít bezpečnostní argumenty k omezení politické opozice i svobody tisku.

Podle právníků je současná situace problematická také z hlediska samotného principu veřejného zájmu, na který se předseda FCC odvolává. Tento standard historicky nikdy neznamenal, že by média měla sloužit jako nástroj vlády. Naopak měl chránit redakční nezávislost a umožnit vysílatelům svobodně rozhodovat o obsahu.

V praxi by jakýkoli pokus federální komise skutečně odebrat licenci médiím kvůli jejich zpravodajství velmi pravděpodobně skončil u soudu. Odborníci upozorňují, že takový krok by byl téměř jistě rychle zrušen, protože by představoval přímé porušení prvního dodatku americké ústavy.

Právě proto se zatím hrozby pohybují spíše na úrovni veřejných prohlášení než formálních kroků. Přesto mají podle kritiků významný psychologický dopad. Vysílají totiž jasný signál, že vláda je ochotna využít regulační pravomoci k tlaku na média, která zveřejňují nepohodlné informace.

Zkušenosti z posledních let navíc ukazují, že podobné pokusy o zastrašování médií často končí opačným efektem. Když Brendan Carr minulý rok kritizoval společnost Disney, která vlastní televizní síť ABC, kvůli monologu moderátora Jimmyho Kimmela, vyvolalo to obrovskou pozornost. Kimmel se po krátké pauze vrátil na obrazovky s nejvyšší sledovaností za několik let.

Podobná situace nastala i v případě moderátora Stephena Colberta. Když se Carr pokusil použít pravidlo o rovnoměrném vysílacím čase kvůli rozhovoru s texaským politikem Jamesem Talaricem, Colbert jednoduše zveřejnil rozhovor na YouTube. Video následně dosáhlo několikanásobně vyšší sledovanosti než běžné televizní vysílání.


Když Paramount později žalobu vyřešil smírem, regulační proces se náhle znovu rozběhl. Kritici tvrdí, že propojení mediální regulace s redakčními rozhodnutími představuje nepřímý tlak na svobodu tisku. Podle nich právě takové kroky představují přesně ten typ vládního zásahu, před kterým měl první dodatek americké ústavy chránit.

Celá situace tak otevírá širší otázku o tom, jaké hranice má mít státní moc v době krize nebo války. Historie opakovaně ukazuje, že vlády mají silnou tendenci označovat nepohodlné informace za dezinformace nebo nepřátelskou propagandu. Pokud se však podobný přístup stane běžnou praxí, může to postupně narušit samotné základy demokratické kontroly moci.

Podle Aarona Terra by proto měla média reagovat jednoznačně. Vysílatelé, kteří chtějí zachovat principy svobodné žurnalistiky, by podle něj neměli ustupovat politickému tlaku a měli by pokračovat ve své práci bez ohledu na výhrůžky regulátorů.

Závěr této debaty je přitom jednoduchý a zároveň zásadní. V demokratickém systému musí o tom, co je pravda a co není, rozhodovat občané na základě otevřených informací. Pokud by tuto roli převzali federální úředníci nebo politická moc, znamenalo by to zásadní změnu principu, na kterém je americký ústavní systém postaven.

Právě proto mnozí právníci i novináři upozorňují, že spor kolem zpravodajství o válce s Íránem není pouze epizodou mediálního konfliktu. Může se stát testem toho, zda Spojené státy dokážou i v době mezinárodní krize udržet jeden ze svých nejdůležitějších demokratických principů.

V demokratické společnosti totiž platí jednoduché pravidlo. Vláda může vést válku, ale nesmí vést válku proti svobodným informacím.



Zdroj: https://unherd.com/newsroom/censoring-iran-war-news-sets-a-dangerous-precedent/