Politický analytik Ignacy Nowopolski nastavil Spojeným státům nepříjemné zrcadlo. Přirovnání dnešní Ameriky k někdejšímu Sovětskému svazu není lacinou provokací, ale varováním před mechanismy, které se v dějinách opakují. Velké mocnosti mají sklon zaměňovat velikost za sílu a izolaci za stabilitu. Právě tato kombinace však v minulosti vedla k odtržení od reality a nakonec i k systémovým krizím.
Rozloha a vnitřní soběstačnost Spojených států vytváří prostředí, v němž se svět za oceány stává druhořadým tématem. Politické elity i část veřejnosti se chovají, jako by globální dění bylo jen kulisou amerického příběhu. Tento postoj posiluje mediální uzavřenost, v níž se zahraničí objevuje převážně jako zjednodušený obraz nepřítele nebo exotické kulisy. Stejný princip kdysi udržoval sovětskou společnost v přesvědčení, že mimo hranice není nic, co by stálo za skutečné poznání.
Izolace dnes nemá podobu ostnatých drátů a pohraničních pásem. Vytváří ji ekonomická realita a kulturní pohodlnost. Většina Američanů nemá praktickou zkušenost s životem mimo vlastní zemi, a přesto si o světě vytváří pevné názory. Tato kombinace je nebezpečná, protože posiluje pocit morální nadřazenosti bez reálného srovnání. Stejný mechanismus fungoval v sovětském prostoru, kde propaganda nahrazovala osobní zkušenost a vytvářela iluzi, že domácí model je nejen nejlepší, ale jediný možný.
Mediální prostředí ve Spojených státech dnes plní roli, kterou kdysi plnila státní propaganda. Nejde o přímou cenzuru, ale o selektivní realitu. Zahraniční svět se do veřejné debaty dostává filtrován přes domácí politické spory, obchodní zájmy a kulturní stereotypy. Výsledkem je společnost, která se utvrzuje ve vlastní výjimečnosti a současně ztrácí schopnost chápat proměny globálního uspořádání. Takový stav není projevem síly, ale slabosti, protože oslabuje schopnost adaptace.
Nowopolski upozorňuje také na paradox spotřeby a životního stylu. Vyšší životní úroveň automaticky neznamená vyšší kvalitu společenského života. Konzumní model, který je prezentován jako vrchol modernity, vede k povrchnosti, zdravotním problémům i k otupení kritického myšlení. Zatímco sovětský systém dusil své občany nedostatkem, americký model je dusí nadbytkem bez obsahu. V obou případech vzniká společnost, která se uzavírá do vlastního komfortu a ztrácí schopnost klást nepříjemné otázky.
Nejnebezpečnější je však dlouhodobý účinek takového uzavření. Velké systémy se nerozpadají ze dne na den. Postupně ztrácejí kontakt s realitou, přehlížejí varovné signály a utvrzují se v tom, že jejich postavení je dané navždy. Sovětský svaz tuto iluzi udržoval desetiletí, než se zhroutil pod tíhou vlastních rozporů. Spojené státy dnes stojí před podobným testem, jen v jiném historickém a technologickém kontextu. Otázkou není, zda Amerika zůstane světovou mocností, ale zda dokáže překonat vlastní uzavřenost a znovu se otevřít světu jako rovnocennému partnerovi, nikoli jako publiku pro vlastní sebeobraz.
Původní úvaha Ignace Nowopolského, která tuto paralelu rozvíjí, otevřeně upozorňuje na to, že izolace, propaganda a pocit nadřazenosti nejsou znakem stability, ale předzvěstí úpadku.
(Kovář, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
Zdroj: https://drignacynowopolski.substack.com/p/the-similarity-between-the-societies
