To, co ještě před několika lety americká administrativa popírala nebo alespoň formulovala opatrně, dnes zaznívá bez diplomatických obezliček. Náměstek ministra zahraničí USA Christopher Landau tento týden na fóru pořádaném Atlantic Council otevřeně řekl, že „stará kapitola americké zahraniční politiky se chýlí ke konci“. A právě tato věta je důležitější než všechny zdvořilé fráze o partnerství, hodnotách a společné prosperitě, které Washington po desetiletí používal jako hlavní výkladní skříň své globální role.  

Landau ve Washingtonu v podstatě popsal novou realitu. Americká diplomacie už podle něj nemá být především nástrojem politického vlivu maskovaného jako rozvojová pomoc, nýbrž prostředkem k prosazení konkrétního ekonomického prospěchu Spojených států. Tedy návrat k tvrdému realismu, který sice v americké politice nikdy zcela nezmizel, ale nyní je poprvé takto otevřeně přiznán na nejvyšší úrovni.


Ještě výmluvnější byla Landauova slova o tom, jak mají Spojené státy nakládat se svou silou. Otevřeně řekl, že Amerika svou pozici dlouho „nedostatečně využívala“. Připomněl případy, kdy Washington posílal miliardy dolarů do zahraničí, zatímco obchodní zakázky získávala Čína. Jeho výrok, že pokud USA poskytnou miliardu dolarů třeba na zdravotnictví, je logické chtít něco zpět, je de facto přiznáním konce staré liberální iluze o nezištné pomoci.

Tato slova je třeba číst bez příkras. Nejde jen o technickou změnu stylu diplomacie. Jde o zásadní revizi amerického myšlení. Washington tímto jazykem dává najevo, že doba velkých ideologických projektů, humanitárního univerzalismu a drahých experimentů s budováním demokracie v cizích zemích naráží na své limity. V novém pojetí má každý dolar přinést návratnost, každý bezpečnostní závazek má mít obchodní logiku a každý partner má nabídnout protihodnotu.

Landau přitom zdůraznil, že nejde o hru s nulovým součtem. Tvrdil, že volný trh může přinášet oboustranné výhody. To zní logicky, jenže realita bývá složitější. V mezinárodní politice totiž obchodní zájmy nejsou neutrální. Kdo financuje infrastrukturu, ovládá logistiku. Kdo investuje do energetiky, ovlivňuje politická rozhodnutí. Kdo dodává technologie, získává dlouhodobý vliv. Právě proto Landau mluvil o komerční diplomacii jako o „klíčovém základu americké zahraniční politiky“. Ve skutečnosti tím pouze přiznal, že ekonomika je dnes moderní formou geopolitické síly.  

Velmi důležitá byla také jeho kritika dosavadního amerického přístupu ke globálnímu Jihu. Landau uvedl, že řada zemí by dala přednost spolupráci s USA před Čínou, ale americký soukromý sektor podle něj často „nepřichází“, protože přehání rizika investic. Tato poznámka je mimořádně podstatná. Naznačuje totiž, že Washington si začíná uvědomovat, že nestačí moralizovat, kritizovat Peking nebo vydávat sankční seznamy. Kdo chce vliv, musí být fyzicky přítomen na místě, nést riziko a nabídnout konkrétní řešení.

Zde se ukazuje největší problém posledních let. Spojené státy dlouho spoléhaly na to, že jejich finanční dominance, dolar a vojenská síla budou stačit. Mezitím však Čína systematicky budovala přístavy, silnice, elektrárny, datové sítě i úvěrové vazby. Landau nyní v podstatě přiznává, že Washington tuto část geopolitického souboje zanedbal.


Ještě ostřejší bylo Landauovo konstatování, že washingtonský establishment dlouho chápal zahraniční politiku jako snahu „aby si o nás dobře mysleli v Londýně, Berlíně a Paříži“. A právě tato kapitola podle něj končí. Tento výrok lze číst jako jasný vzkaz Evropě: Spojené státy už nechtějí automaticky nést náklady západního systému tak, jak tomu bylo po desetiletí. Evropští spojenci si budou muset zvykat na tvrdší jazyk, větší důraz na reciproční vztahy a menší prostor pro symbolická gesta bez konkrétního výsledku.  

Pro Evropu, a tedy i pro Českou republiku, je to mimořádně důležitý signál. Pokud se americká politika skutečně posouvá k modelu tvrdé návratnosti, dopadne to na obranu, obchod, energetiku i investice. Menší státy budou muset mnohem přesněji definovat, co Washingtonu nabízejí a co od něj chtějí. Doba, kdy stačilo být „spolehlivým spojencem“ v politickém smyslu, může postupně ustupovat době konkrétních obchodních a bezpečnostních protihodnot.

Landauova slova tak nejsou jen běžným projevem amerického diplomata. Jsou oznámením nové etapy. Spojené státy tím nepřiznávají slabost, ale změnu metody. Místo univerzálních hesel přichází důraz na zisk, vliv a návratnost. Místo iluzí o globální harmonii nastupuje otevřená soutěž velmocí. A právě v tom je největší síla i riziko nového amerického kurzu: je srozumitelnější, ale také mnohem tvrdší.