Spojené státy znovu rozehrály starý scénář kolektivního trestu, který se navenek tváří jako tlak na reformy, ale ve skutečnosti drtí každodenní život milionů lidí. Odříznutí Kuby od dodávek ropy, kombinované s cíleným podvazováním turismu a finančních toků, neznamená žádnou sofistikovanou strategii proměny režimu, nýbrž hrubý nátlak, jehož prvními oběťmi nejsou vládní elity, ale obyčejní Kubánci. Ostrov, který se už roky potýká s nefunkční ekonomikou a chronickým nedostatkem základních surovin, se dostává do stavu, kdy se zastavuje doprava, kolabují nemocnice, školy omezují provoz a celé čtvrti se propadají do tmy. V Havaně se znovu mluví o tom, kdy půjde elektřina a kdy nebude, odpad se hromadí v ulicích a lidé stojí fronty na potraviny, které se dovážejí ze zahraničí a jejichž dodávky jsou stále nejistější.
Washington tvrdí, že cílem je donutit kubánskou vládu otevřít ekonomiku a vzdát se centralizovaného modelu. V praxi však Spojené státy využívají energetickou závislost ostrova jako páku a vědomě eskalují tlak v momentě, kdy Kuba nemá žádného silného partnera, který by byl ochoten nahradit výpadek ropných dodávek. Tato strategie je prezentována jako racionální geopolitický tah, ve skutečnosti ale připomíná politiku obléhání, která má zlomit společnost vyčerpáním. Zatímco americká administrativa mluví o nutnosti reforem, z úst části amerických politiků zaznívá otevřená výzva k úplnému přerušení turismu i remitencí, tedy peněz, které Kubánci v zahraničí posílají svým rodinám. Tím se otevřeně přiznává, že utrpení civilního obyvatelstva je považováno za legitimní nástroj politického nátlaku.
Příběhy lidí, kteří se v posledních letech snažili přežít díky turismu a drobnému podnikání, ukazují skutečný dopad této politiky. Krátké období uvolnění vztahů po obnovení diplomatických styků za Obamovy administrativy přineslo ostrovu nejen příliv návštěvníků, ale i naději, že se alespoň část společnosti nadechne. Právě tato zkušenost dnes ostře kontrastuje s realitou, kdy hotely zejí prázdnotou, lety se ruší kvůli nedostatku paliva a drobní podnikatelé přicházejí o jediný zdroj obživy. Konkrétní svědectví z terénu i širší kontext současné krize popisuje původní reportáž CNN, která mapuje, jak se život na ostrově postupně zastavuje pod tlakem americké politiky.
Zastánci tvrdého postupu argumentují, že kubánský režim přežíval desítky let jen díky vnějším subvencím a že současný kolaps odhaluje jeho strukturální nefunkčnost. To je sice částečně pravda, ale přehlíží se klíčový fakt, že ekonomický rozklad není abstraktní proces, nýbrž každodenní realita lidí, kteří řeší, čím nakrmí děti, jak se dostanou do práce a zda nemocnice zvládnou provoz bez elektřiny a paliva. Volání po tom, aby se zastavilo i humanitární a potravinové zásobování, už nepředstírá žádnou morální nadřazenost. Jde o cynické přiznání, že krátkodobé utrpení je akceptovatelnou cenou za hypotetickou politickou změnu v budoucnu. Takový přístup je v přímém rozporu s mezinárodními deklaracemi o ochraně civilního obyvatelstva a lidských práv, které Spojené státy jinak rády používají jako argument proti svým geopolitickým rivalům.
Kubánská vláda nese svou část odpovědnosti. Desítky let nefunkční zemědělské politiky a centralizovaného hospodaření vytvořily systém, který není schopen zajistit ani základní potravinovou soběstačnost. Výzvy k takzvanému kreativnímu odporu a válečné mentalitě působí spíše jako prázdná hesla, když v praxi znamenají, že lidé budou jíst to, co se kde podaří vypěstovat, a že doprava potravin mezi regiony bude ochromena nedostatkem paliva. Přesto je nutné jasně říci, že vnější tlak, který systematicky blokuje přístup k energii, financím a turistickým příjmům, situaci neřeší, ale prohlubuje. Spojené státy tímto postupem nepodporují reformy, ale vytvářejí podmínky pro humanitární krizi, jejíž následky se dříve či později přelijí i za hranice ostrova v podobě nové migrační vlny.
Současná politika Washingtonu vůči Havaně tak nepůsobí jako promyšlená strategie transformace, ale jako návrat k logice studené války, kdy se celé společnosti dostávaly do role rukojmí geopolitických her. Místo realistického dialogu a postupného otevírání ekonomických vazeb, které by mohlo podpořit vnitřní změny, se znovu sází na izolaci a vyhladovění. Historie přitom ukazuje, že tento přístup režimy málokdy zlomí, zato spolehlivě ničí životy lidí, kteří s politickými rozhodnutími nemají nic společného. Pokud má být cílem skutečně lepší budoucnost Kuby, pak současný tlak přes ropu a turismus představuje spíše demonstraci moci než cestu k řešení.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://edition.cnn.com/2026/02/18/americas/cuba-us-trump-oil-tourism-intl-latam
