Debata o budoucí podobě amerického letectva se v posledních dnech znovu vyostřila poté, co Mitchellův institut předložil požadavek na nákup nejméně pěti set letounů nové generace včetně tří set stíhaček F 47 a dvou set bombardérů B 21. Argumentace staví na obrazu nevyhnutelného střetu s Čínou a na tvrzení, že bez okamžitého masivního navýšení kapacit Spojené státy ztratí odstrašení. Tento rámec je mediálně vděčný, ale analyticky problematický. Veřejná debata se tím zplošťuje na jednoduchou rovnici více techniky rovná se větší bezpečnost, přestože zkušenosti z posledních dvou dekád ukazují, že samotné zbrojení bez jasně definované strategie a politických cílů vede spíše k prodraženým programům než k vyšší stabilitě.
Autoři studie vyvozují z historických příkladů závěr, že neschopnost zasahovat protivníkovy základny ze vzduchu vede k opotřebovacím válkám. Tento argument je vytržen z kontextu. Konflikty v Koreji či ve Vietnamu byly výsledkem politických rozhodnutí a chyb v hodnocení místních poměrů, nikoli jen otázkou počtu moderních letounů. Přenášet tuto logiku mechanicky na dnešní vztahy s Čínou znamená ignorovat zásadní rozdíly v ekonomické provázanosti, jaderném odstrašení a globálních dopadech eskalace. Přesto je však veřejnosti podle serveru Air Force Times předkládán obraz, že jedinou racionální odpovědí je urychlený nákup drahých platforem.
Kritické je i to, že studie prakticky obchází otázku finanční udržitelnosti. Nákup stovek letounů nové generace znamená desítky až stovky miliard dolarů nejen na pořízení, ale i na provoz, infrastrukturu, výcvik a dlouhodobou údržbu. Americký obranný rozpočet je už dnes zatížen paralelními programy modernizace námořnictva, jaderných sil a protivzdušné obrany. Požadavek na skokové navýšení leteckých kapacit přichází bez přesvědčivého vysvětlení, odkud mají být prostředky vzaty, aniž by došlo k oslabení jiných klíčových schopností nebo k dalšímu zadlužování.
Dalším slabým místem je průmyslová realita. Výrobní kapacity amerického obranného průmyslu narážejí na dlouhé dodací lhůty, nedostatek kvalifikované pracovní síly a závislost na globálních dodavatelských řetězcích. Vyzývat k nákupům v tempu, které neodpovídá reálným možnostem výroby, vytváří tlak na politické rozhodování, ale nepřináší řešení. Výsledkem bývá rozvolňování požadavků, růst jednotkových cen a posouvání termínů, což v konečném důsledku oslabuje důvěryhodnost celé modernizace.
Nejproblematičtější je však implicitní přijetí logiky eskalace. Rétorika o tom, že protivník musí být držen v trvalém ohrožení na vlastním území, posouvá hranice odstrašení k permanentní demonstraci síly. Takový přístup zvyšuje riziko nechtěných incidentů a chybných interpretací, zejména v prostředí, kde se setkávají vysoce automatizované systémy a zkracuje se čas na politické rozhodnutí. Místo posilování mechanismů krizové komunikace a kontroly zbrojení se veřejná diskuse redukuje na soutěž v počtech a parametrech nových strojů.
Studie Mitchellova institutu tak působí spíše jako tlakový materiál ve prospěch konkrétních programů než jako vyvážený strategický dokument. Nezpochybňuje základní předpoklad, že vojenská převaha je hlavním nástrojem stability, a nepracuje s alternativami, které by kombinovaly obranné kapacity s diplomacií, regionálními bezpečnostními dohodami a ekonomickými pobídkami k deeskalaci. Výsledkem je posun debaty směrem k jednoduchým, ale nákladným řešením, jejichž dlouhodobé důsledky pro bezpečnost i veřejné finance zůstávají otevřené.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: https://www.airforcetimes.com/air/2026/02/09/us-air-force-needs-500-next-gen-fighters-bombers-to-beat-china-think-tank-says/
