Blízký východ znovu stojí na prahu konfliktu, který může mít důsledky daleko za hranicemi regionu. Napětí mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem v posledních týdnech prudce roste a s ním i obavy z otevřené války. V době, kdy svět stále čelí dozvukům války na Ukrajině a nestabilitě globální ekonomiky, by případná eskalace v Perském zálivu mohla zásadně proměnit bezpečnostní i politické poměry na celé planetě.
Právě širší souvislosti tohoto konfliktu a možné motivy jeho rozpoutání se ve svém komentáři pokusil pojmenovat politolog, bývalý diplomat a profesor mezinárodních vztahů Petr Drulák. Ve své úvaze se zamýšlí nad tím, zda současné kroky Spojených států a Izraele nepředstavují zásadní zlom v mezinárodní politice a zda nejde o konflikt, který může přerůst v širší geopolitickou konfrontaci. Poukazuje také na historické paralely, možné ekonomické dopady a riziko, že se do konfliktu mohou nepřímo zapojit i další světové mocnosti.
„Lži, agrese a pokrytectví: Irán pod útokem. Nakonec k tomu došlo. Americko-izraelský útok na Irán ukončil měsíce spekulací, mezinárodních jednání a nejspíše i skutečného váhání Trumpovy administrativy. Z hlediska mezinárodního práva se jedná o jasný případ nevyprovokované agrese. Okolnostmi i provedením mnohem závažnější, než byl ruský útok na Ukrajinu před čtyřmi lety.
Ačkoliv není zřejmé, co všechno agresoři první vlnou útoku zničili, dva zásahy získaly značnou publicitu. Jednomu, podle všeho dobře připravenému a cílenému, padl za oběť nejvyšší duchovní vůdce Chamenejí se svojí rodinou a desítka generálů, druhý, o jehož cílenosti lze spekulovat, zasáhl dívčí základní školu a zabil více než sto dětí. První zásah odpovídá logice totální války, jejímž cílem není přimět nepřítele k ústupkům, nýbrž ho zničit; právě takovou válku za změnu režimu dnes podle slov prezidenta Trumpa USA s Izraelem vedou. Ve Washingtonu už asi zapomněli, jak dopadly jejich pokusy o násilnou změnu režimu v Iráku a Afghánistánu.
Druhý zásah mohl být omylem, škola se údajně nacházela poblíž vojenského přístavu. Ale také mohlo jít o úmysl vystavit běžné Iránce teroru v očekávání, že odpovědnost přičtou vlastní vládě; něco jako sankce jen s vyšší mocninou krutosti.
Pro srovnání dodejme, že Rusko, které západní média pravidelně odsuzují za jeho údajné barbarství, se i po čtyřech letech války zdržuje útoků na nejvyšší představitele státu, dokonce je nechává cestovat do zahraničí a přijímat návštěvy. Také v první fázi války maximálně šetřilo civilisty a i dnes, kdy se snaží dostat Ukrajince pod tlak, tak činí cestou útoků na infrastrukturu a nikoliv přímými útoky na školy. Ale podobnou strategii nepřímého tlaku Američané uskutečňují vůči Iránu už delší dobu nasazením všech nástrojů ekonomické války, jíž se v Davosu pochlubil ministr financí Bessent. Zatímco USA usilují o zničení iránského režimu, Rusové se pokoušejí ten ukrajinský donutit k ústupkům.
Další rozdíl se týká okolností konfliktu. Když Rusko počátkem roku 2022 chtělo o Ukrajině jednat, naráželo v Kyjevě i Washingtonu na odmítnutí. Teherán s Washingtonem jednal a nabízel ústupky. Navzdory lživým tvrzením prezidenta Trumpa Irán veřejně potvrzoval, že neusiluje o jaderné zbraně, nabízel mezinárodní kontrolu nad obohaceným uranem a Američanům nabízel možnost investovat do iránské ropy a plynu.
Potom, co Trump v létě po dvanáctidenní válce triumfálně oznámil, že iránský vojenský jaderný program zničil, přišli Američané v únoru s dalšími požadavky. Byly na úrovni ultimát, které Srbům vystavily v roce 1914 ve Vídni a v roce 1999 ve Washingtonu. Vyjednavač Witkoff komentoval jednání slovy o nutnosti iránské kapitulace. Američané trvali na tom, aby se Irán vzdal svého raketového programu a tedy schopnosti sebeobrany. Uváděli lživou záminku, že iránské rakety ohrožují Evropu a dokonce i USA. Na rozdíl od Ruska, které mělo důvod se cítit ohroženo americkými základnami na Ukrajině a ztrátou Krymu, nepředstavoval Irán pro USA žádnou hrozbu. Jeho rakety ohrožovaly Izrael, ale ten na rozdíl od Iránu disponuje jaderným odstrašením.
Pokud dnes různí strážci mezinárodních norem považují Putina za zločince a mezinárodního vyvrhele, jak označí Trumpa? Nikdo nemluví tak často o mezinárodním právu jako evropští představitelé. Ale pokud nejde zrovna o Grónsko, budou Trumpa doprovázet třeba i do pekla; to koneckonců prezident Macron vysvětloval svými SMS zprávami, které Trump v Davosu výsměšně zveřejnil. Dnes jsou Německo, Francie a Velká Británie znepokojeny, že se Irán agresi brání a útočí na americké vojenské základny v sousedních arabských státech. Zvažují, že se k americko-izraelskému útoku přidají. Evropské pokrytectví posunuly k dalšímu vrcholu.
Rozdíl nepodstatný z hlediska těchto norem, ale klíčový pro pochopení motivů, se týká toho, jak se rozhodovalo. V Moskvě rozhodoval výlučně prezident Putin. Z oficiálního televizního záznamu ze zasedání Bezpečnostní rady státu bylo tehdy vidět, že zaskočil i nejbližší spolupracovníky. Nebylo však zde ani stopy po zahraničním vlivu. O prozíravosti vpádu na Ukrajinu lze diskutovat, ale šlo o rozhodnutí ryze ruské.
I ve Washingtonu patřilo konečné rozhodnutí prezidentovi. Ale padlo pod silným izraelským tlakem. Dodejme, že pod tlakem, kterému se Trump ochotně a dlouhodobě vystavuje; v sionistických kruzích si vysloužil přídomek ‚náš první židovský prezident‘. Rozhodující poradu k zahájení války nevedl s viceprezidentem, ministry obrany a zahraničí či nejvyššími generály. Spolehl se na dva radikální sionisty, které předtím pověřil jednáním s Iránem: zetě Kushnera a dlouholetého přítele Witkoffa.
Neobešlo by se to bez trpělivé práce a velkých peněz lobby židovských miliardářů a křesťanských sionistů. Působí na administrativu, média i Kongres. Vzácný okamžik Trumpova nedávného projevu o stavu unie, kdy sklidil nadšený potlesk i od demokratů, přišel, když vykládal lži o iránské hrozbě. Ale válku neschvalují běžní Američané, kteří nejsou napojeni na sionistické infuze, včetně velké části Trumpových příznivců. Proč by měli? Z hlediska ryze amerických zájmů, cíle ‚udělat Ameriku opět velkou‘ i Trumpova holedbání o vlastním mírotvorství je útok na Irán zcela nepochopitelný. Naopak určitý, byť zcela pomýlený, smysl dává Netanjahuovu Izraeli.
Ale obě agrese se také v něčem shodují. Například v podceňování nepřítele. Putin podle řady komentátorů očekával, že Zelenského vláda vojenský úder nepřečká a patrně počítal, že by mohla být vystřídána proruskou vládou třeba takového Medvědčuka. Zelenský přečkal a Rusko ani po čtyřech letech války nedobylo území, která považuje za svá.
Trump dnes vyzývá Iránce do ulic ke svržení režimu a západní média už také pasují Rézu Páhlavího na nového vládce. Ovšem je více Američanem než Iráncem a jeho jedinou kvalifikací je to, že je synem šáha, kterého Iránci před půl stoletím vyhnali a k němuž se ani dnes příliš nehlásí. Oproti Páhlavímu byl Medvědčuk těžkou vahou domácí politiky. Možná v obou případech agresoři uvěřili vlastní propagandě. Západní démonizace nedemokratického ‚teroru mulláhů‘ má ke skutečnosti stejně daleko jako ruské odsuzování ‚nacistického‘ režimu v Kyjevě. V Teheránu jsou z amerického ‚osvobozování‘ stejně nadšení jako byli v Kyjevě z ‚osvoboditelů‘ ruských.
Irán je samozřejmě silnější a především samostatnější než Západem vydržovaná Ukrajina. Dal to najevo první reakcí na americko-izraelskou agresi. Mimo protiútoku na americké a izraelské cíle také uzavřel Hormúzskou úžinu, jíž prochází více než pětina světového exportu ropy a plynu; to se promítne do cen na globálním trhu i lokálních benzínkách. Vzhledem k tomu, že USA mu vnutily boj o přežití, nasadí Teherán vše, co má k dispozici. Může také počítat s Trumpovou neochotou vyslat do Iránu okupační vojska. Trump ve své genialitě předpokládá, že iránský režim změní čistě bombardováním; potom, co jeho neokonzervativní předchůdci si vylámali zuby, a to i s okupačními silami, v daleko menším a slabším Iráku či Afghánistánu.
Další vývoj bude hodně záviset na odolnosti Iránu i na geopolitických rivalech USA. Před geopolitickým testem dnes stojí Rusko a především Čína, která nemá ruce svázané válkou a potřebuje iránskou ropu. Zapojit se může i Severní Korea. Nemají zájem na iránské porážce a americkém vítězství. Příští týdny ukáží, zda v Iránu zahájí zástupnou válku proti USA.
Trump dnes doufá v rychlé vítězství do čtyř týdnů, na rozdíl od Putina si nemůže dovolit čekat. Pokud v Perském zálivu uvázne a nebude mít včas hotovo, ztratí v podzimních volbách parlamentní většinu, demokraté mu svážou ruce a může čekat impeachment. V Iránu jde každému o hodně,“ napsal ve svém komentáři publikovaném na facebookové platformě spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
