Jednání v Islámábádu se v posledních dnech stala jedním z klíčových diplomatických bodů kolem napětí s Íránem. Diskuse se soustředí na možnosti deeskalace, nastavení podmínek případné dohody a širší bezpečnostní architekturu v regionu. Do popředí se přitom dostává role amerického senátora JD Vance, který se zapojil do vyjednávací linie a snaží se profilovat jako jeden z klíčových aktérů diplomatického procesu.
Právě širší význam těchto jednání se pokusil rozebrat publicista Pavel Šik. Ve svém komentáři upozorňuje, že situaci nelze vnímat jen prizmatem zahraniční politiky, ale také jako součást vnitropolitického soupeření ve Spojených státech, kde se už nyní rýsují možné scénáře budoucího mocenského vývoje.
„Jednání v Islámábádu není jen o Íránu, hraje se i o příštího amerického prezidenta. Islámábádská jednání jsou diplomaticky důležitá, ale zároveň je nelze číst odděleně od americké vnitřní politiky, konkrétně od toho, kdo se v Trumpově okolí připravuje jako nástupce v roce 2028.
JD Vance si o roli hlavního vyjednavače sám řekl. Ale nejen on, i íránská strana jeho přítomnost výslovně uvítala. A to docela absurdně na základě jednoho anonymního úniku do médií z doby před útokem nikoli na základě jeho osobních výroků. To, co se stalo běžně přijímaným narativem hodného policajta, je v jádru jediný novinářský zdroj, který se replikoval dál. Přitom dle jiných zdrojů po počáteční neochotě to byl on, který se zasazoval o rychlý úder, aby minimalizoval ztráty.
Pokud Vance deal dotáhne, příběh se píše sám. Byl opatrný od začátku a pokud se mu podaří dohoda, přišel by s mírem, což je silný příběh pro prezidentskou kandidaturu. Jak píší americká média, Vance dnes čelí největší výzvě své kariéry.
Na druhé straně té rovnice stojí Marco Rubio. Jeho pozice je strukturálně odlišná. Simultánně vykonává pozici ministra zahraničí a zároveň poradce pro národní bezpečnost. Byl od začátku konstrukčně ve středu celého rozhodování, válku veřejně hájí a po diplomatické stránce ji i řídí. To mu dává konzistenci, kterou Vance nemá.
Jenomže právě Rubio si v březnu způsobil vlastní komplikaci, v briefingu pro kongresmany naznačil, že bezprostředním impulsem k útoku byla hrozba unilaterálního izraelského úderu, přičemž to záhy sám popřel. Z jednoho jeho prohlášení, které během pár hodin dementoval, vznikl narativ ‘Izrael zatáhl USA do války,’ který pak žil vlastním životem napříč médii i MAGA základnou a který Rubio strávil týdny hasit. Izrael zcela pochopitelně tlačil do útoku na Írán prokazatelně minimálně tři americké prezidenty, přičemž v žádném jiném historickém bodě nebyl Írán tak oslaben jako nyní. Rubiův výrok je tak pravděpodobně spíše výsledkem neprozřetelnosti než záměru člověka, který ve věcném briefingu pro kongresmany sáhl po přesvědčivém argumentu a zapomněl, že novináři jsou za dveřmi.
Psali jsme: USA mění kurz. Diplomacie už má hlavně vydělávat
Z Rubiova pohledu má nicméně Vanceova mise v Islámábádu jasnou logiku: pokud Vance selže, Rubio zůstává jako konzistentní hlas, který válku vedl od začátku do konce. A zatímco Vance vyjednává na druhém konci světa, Rubio zůstává po boku Trumpa ve Washingtonu, v dosahu, viditelný, loajální. V prostředí, kde prezidentova přízeň je jedinou skutečnou měnou, to není zanedbatelná výhoda.
Vance to samozřejmě ví. A proto jsou islámábádská jednání něčím víc než diplomatickou misí, je možné je vidět i jako hru, v které Trump nerozhoduje jen o dalším postupu vůči Íránu, ale možná i o tom, kdo po něm jednou vstoupí do Oválné pracovny,“ okomentoval jednání na Blízkém východě na sociální síti Facebook publicista Pavel Šik.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: xtv)
