To, co ještě před několika týdny Bílý dům líčil jako rozhodný tlak na Írán, dnes působí spíše jako hektické hašení požáru, který sám pomohl rozdmýchat. Americký viceprezident J. D. Vance v pátek odletěl do Islámábádu, kde má vést mimořádně citlivá jednání o ukončení války mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem. Jeho cesta přichází ve chvíli, kdy příměří visí na vlásku, Hormuzský průliv zůstává sporným bodem a izraelské operace v Libanonu dál podkopávají důvěru v jakoukoli dohodu.  

Vance před odletem zvolil tvrdý tón, když prohlásil, že pokud bude Írán jednat v dobré víře, Spojené státy jsou připraveny podat otevřenou ruku. Současně ale varoval, že pokud se Teherán pokusí Američany „vodit za nos“, narazí na neústupný tým. Tato slova mají působit jako signál síly. Ve skutečnosti však spíše odhalují nervozitu Washingtonu. Administrativa Donalda Trumpa totiž vstoupila do konfliktu s velkými slovy, ale bez jasného plánu, jak z něj důstojně vystoupit.  


Celá situace navíc ukazuje hlubší problém americké zahraniční politiky posledních měsíců. Bílý dům stále neposkytl jasné informace o formátu rozhovorů, o konkrétních podmínkách dohody ani o tom, kdo přesně bude rozhodovat o klíčových bezpečnostních otázkách. Vance sice do Pákistánu cestuje spolu se Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem, tedy s lidmi, kteří již dříve vedli nepřímé kontakty s Íránem, ale právě jejich předchozí role vyvolávala kritiku. Část expertů i opozice upozorňovala, že jim chybí technická znalost jaderné problematiky a regionálních bezpečnostních vazeb. V takto výbušné situaci to není detail, ale zásadní slabina.  

Ještě vážnější je samotný obsah sporu. Příměří mělo přinést oddech, místo toho odhalilo, jak rozdílně si obě strany vykládají jeho smysl. Írán trvá na tom, že zastavení bojů se má vztahovat i na izraelské operace proti Hizballáhu v Libanonu. Izrael i Washington to odmítají. Současně Spojené státy tlačí na plné obnovení provozu v Hormuzském průlivu, kudy proudí zásadní část světové ropy. Právě zde se ukazuje, že nejde jen o diplomatickou prestiž, ale i o ekonomickou stabilitu Západu. Každý další den nejistoty znamená tlak na ceny energií, pojištění lodní dopravy i náladu na trzích.  
Vance tak nejede vyjednávat mír z pozice síly, ale spíše z pozice politika, který musí zachraňovat důvěryhodnost americké administrativy. To je mimořádně riskantní. Viceprezidenti sice v historii často plnili důležité mise, ale jak upozorňují američtí ústavní experti, vyslat viceprezidenta do role přímého vyjednavače příměří ve válce, do níž jsou Spojené státy zapojeny, je velmi neobvyklé. Vance tím vstupuje do prostoru, kde může mnoho získat, ale také velmi rychle ztratit. Pokud rozhovory ztroskotají, jeho jméno bude s neúspěchem spojováno stejně silně jako Trumpovo.  

Celá mise proto vypovídá i o širší slabosti současného amerického vedení. Tvrdá rétorika, dramatická ultimáta a velká mediální gesta narazila na realitu Blízkého východu, kde rozhodují dlouhodobé zájmy, regionální rivalita a nedůvěra budovaná desítky let. Trump může doma mluvit o tom, že „jen on umí dělat dobré dohody“, ale skutečnost je mnohem složitější. Washington dnes nepůsobí jako sebevědomý architekt míru, nýbrž jako aktér, který se snaží minimalizovat škody po příliš riskantní eskalaci. A Vance, ať chce nebo ne, se stal tváří tohoto pokusu.



Zdroje: 1. Ynet: Vance míří do Pákistánu jednat s Íránem; 2. Al Jazeera: Vance očekává pozitivní výsledek rozhovorů; 3. CBS: Příměří zůstává křehké, Hormuz je sporný bod