Rusko zvažuje dodávky zbraní afghánskému Tálibánu, zatímco Pákistán, který tomuto hnutí v minulosti pomáhal k moci, s ním vede ozbrojený konflikt. Profesor a bývalý diplomat Petr Drulák v tom vidí jeden z nejvýraznějších obratů v mocenských vztazích ve střední Asii. V komentáři zveřejněném na facebookovém profilu spolku Svatopluk připomíná historickou „velkou hru“ mezi britským a ruským impériem, která podle něj pokračuje v novém obsazení.
„Velká hra o vliv ve střední Asii, kterou v druhé polovině 19. století hrálo ruské a britské impérium, pokračuje v novém obsazení. Když se před pěti lety Američané se spojenci stáhli po dvacetileté okupaci z Afghánistánu, nevypadalo to, že hlavním spojencem obnoveného talibánského režimu se stane Rusko a největším nepřítelem Pákistán. Dnes Moskva zvažuje, že Talibánu dodá zbraně, zatímco Islamábád s ním válčí,“ píše Drulák.
Takový vývoj by byl ještě před několika lety těžko představitelný. Tálibán vznikal jako paštunské hnutí v prostředí pákistánských koránských škol a Islámábád patřil k několika málo vládám, které s ním po jeho nástupu k moci v devadesátých letech navázaly vztahy. Ani americká invaze po teroristických útocích z 11. září 2001 tyto vazby zcela nepřerušila. Pákistán sice spolupracoval se Spojenými státy, jeho zpravodajské služby však podle Druláka udržovaly kontakty s tálibánskými milicemi. Rusko tehdy naopak americký postup proti Tálibánu jednoznačně podporovalo. Dnes se situace obrátila. Moskva a Kábul nacházejí společný zájem v boji proti islamistickým skupinám, které působí na afghánském území a představují hrozbu také pro sousední středoasijské republiky.
„Ale dnes Moskvu spojuje s Kábulem společný nepřítel. Na severu Afghánistánu působí milice, které bojují proti Talibánu. Část z nich jsou islámští fundamentalisté, kteří pronikají ke středoasijským sousedům, do Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu, a také radikalizují ruské muslimy. Nejnebezpečnější z nich ISIS-K, Islámský stát Chorásánu, byl odpovědný za největší islamistický teroristický útok posledních let v divadle v Krasnogorsku, kde tádžičtí zabijáci před dvěma lety zavraždili přes sto padesát lidí,“ uvádí bývalý diplomat.
Právě rozdíl mezi Tálibánem a Islámským státem Chorásánu považuje Drulák za zásadní. Zatímco tálibánské vedení podle něj usiluje především o upevnění vlastní vlády v Afghánistánu, ISIS-K má ambice vybudovat nadnárodní chalífát. Rusko proto začalo v někdejším nepříteli spatřovat možného bezpečnostního partnera.
Moskva následně jako první velmoc uznala tálibánskou vládu a obě země začaly rozvíjet diplomatické vztahy i protiteroristickou spolupráci. Drulák v této souvislosti upozorňuje na říjnovou návštěvu šéfa ruské zahraniční rozvědky Sergeje Naryškina v Kábulu. Předpokládá, že jedním z témat jednání byl společný boj proti chorásánským islamistům, který by se podle některých pozorovatelů mohl rozšířit také o dodávky ruských zbraní. Pro Pákistán by však takový vývoj představoval další komplikaci. Islámábád dnes své někdejší tálibánské spojence obviňuje z podpory terorismu a Drulák hledá hlubší příčiny vzájemného nepřátelství v historii regionu.
„Ruské zbraně pro Kábul jsou však tím posledním, co by si přál vidět Pákistán. Své někdejší talibánské chráněnce dnes obviňuje z podpory terorismu. Hlubokou příčinou je rozdělení Paštunů afgánsko-pákistánskou hranicí. Vychází z Durandovy linie, na níž se koncem 19. století dohodl afgánský vládce s britskými diplomaty. Tento důležitý tah ve velké hře vymezoval hranici mezi Britskou Indií a nárazníkovým pásmem Afghánistánu, kde se křížil britský a ruský vliv. Jako řada jiných koloniálních dohod, linie odrážela tehdejší rozložení sil, ale nebrala v potaz obyvatelstvo. Proto dnes Paštuni žijí na obou stranách pákistánsko-afghánské hranice,“ vysvětluje Drulák.
Zatímco v Afghánistánu tvoří Paštuni dominantní etnickou skupinu, z níž vychází také vládní Tálibán, v Pákistánu obývají především horské pohraniční oblasti. Centrální vláda v Islámábádu nad nimi podle Druláka nikdy nezískala plnou kontrolu a dlouhodobě tam čelí ozbrojenému odporu.
Pákistánská vláda obviňuje Kábul z podpory paštunských ozbrojených skupin na svém území. Napětí počátkem roku přerostlo v pákistánské letecké útoky na afghánské cíle, po nichž následovaly dronové odvety a příhraniční střety. Vedle otevřeného konfliktu probíhá podle Druláka také zpravodajská válka. Afghánská strana přitom Pákistán obviňuje z podpory bojovníků Islámského státu Chorásánu.
Do této situace vstupuje Rusko, které se snaží udržovat vztahy s oběma zeměmi. Drulák upozorňuje na časovou souvislost mezi Naryškinovou cestou do Afghánistánu a návštěvou ruského ministra vnitra Vladimira Kolokolceva v Pákistánu. Právě rozsah Kolokolcevových jednání považuje za pozoruhodný.
„Vyjasnění situace bylo nejspíše hlavním motivem návštěvy ruského ministra vnitra Kolokolceva v Pákistánu, která se časově kryla s Naryškinovou návštěvou Afghánistánu. Vedle svého protějšku se v Islámábádu setkal s každým, kdo tam něco znamená – ministrem zahraničí, premiérem, prezidentem a především náčelníkem generálního štábu, který je skutečným vládcem země a jehož zpravodajská služba představuje stát ve státě. Je nezvyklé, aby ministr vnitra jednal v zahraničí a byl přijímán na takové úrovni. Při jednání mohlo dojít i na ruská podezření, zda Pákistán nedodává zbraně Ukrajincům či vyjasnění, zda přes Pákistán nesměřuje chorasanským teroristům ukrajinská munice,“ uvažuje Drulák.
Za diplomatickými kontakty vidí širší snahu Moskvy a Islámábádu udržet vzájemně výhodné vztahy. Obě země jsou členy Šanghajské organizace spolupráce, jejich zájmy však přesahují společné působení v této bezpečnostní organizaci.
Pákistán podle Druláka vyvažuje vztahy s Čínou, Ruskem a Spojenými státy především kvůli dlouhodobému soupeření s Indií, s níž má územní spory. Nechce si proto znepřátelit Moskvu. Ani Rusko však nemá zájem na tom, aby se Pákistán ještě více přiblížil Washingtonu.
„Ale i v Moskvě potřebují partnerství Pákistánu. Nechtějí ho ještě více zatlačit do náruče USA, které dnes po neslavném stažení opět zvažují základnu v Afghánistánu. Také vědí, že pákistánský hluboký stát má vazby na nejrůznější islamistická hnutí, z nichž některá ohrožují stabilitu středoasijských republik i samotného Ruska,“ uvádí profesor.
Celé soupeření přitom podle Druláka už dávno přesáhlo původní střet dvou impérií. V Afghánistánu se dnes protínají zájmy několika mocností, které hledají vlastní bezpečnostní, politické i hospodářské výhody.
„Velká hra o Afghánistán se hraje staletí, jen obsazení se mění. Koloniální britsko-ruský střet vystřídala za studené války zástupná válka Sovětů s Američany. Dnes se v ní Rusko potkává s Pákistánem, ustupujícími Američany a samozřejmě Čínou. O afghánské zdroje stojí, Talibánu se neštítí. Zpozadí vše sleduje Indie. Velká hra se multipolarizovala,“ uzavírá Petr Drulák.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: Svatopluk)
