O dva tydny později se z obranneho spolku stal agresor, kery rozvratil svět. A to jedenacte zaři bylo ještě v te době přiliš daleko…

A tak bohužel, tajak už dva razy předtym, zme se po třeti v jednom stoleti ocitli na straně agresora.

• Poprve temu tak bylo, když zme v ramci Rakusko-Uherskeho statu zautočili 28. červenca 1914 z dunajskych řičnich člunu na srbsku metropolu Bily Hrad. Nasledky byly katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach tehdejši rakuske moci, poddali zme se bez odporu.
• Podruhe temu tak bylo, když zme v ramci Velkoněmecke řiše zautočili 1. zaři 1939 na Polsko (bratia Slovaci dokonce vstupili na cizi uzemi společně ze synkama z Wehrmachta). Nasledky byly katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach tehdejši německe moci, poddali zme se rozkazum zas bez odporu.
• Potřeti se tak stalo, když zme v ramci Severoatlantyckeho paktu zautočili 24. března 1999 na Jugoslaviju. Nasledky pro to, co bylo do te doby považovane za nepřekročitelne porušeni mezinarodniho prava, byly (a dodneška su) katastrofalni, a přestože zme nebyli v řidicich strukturach Brusela, poddali zme se bez odporu, tajak je už u nas zvykem. Fakt, že se proti temu vymezili pozdějši prezidenti Klaus a Zeman, byl Jugošce asi tak platny, tajak mrtvemu zimnik.

Kdyby ten synek skončil s polityku, tajak nam v osumdesatemdevatem slibil, po prvnich svobodnych volbach, možna byzme si ho dodneška važili…

Ale o tom sem mluvit nechtěl. Je smutne vyroči naši agrese do Jugošky. Omluvil sem se už tenkrat, den po začatku agrese, na strankach jakehosik bělehradskeho tisku. Neměl sem tenkrat gule na to, abysem se tajak porubsky patryjot Statys zebral a jel koncertovat na bělehradske mosty, kaj každu sekundu mohla spadnut bomba. Jak řikal mlady Palach – každy musi bojovat těma prostředkama, jakyma na to v dane situaci stači.