Právě absence jasných kritérií je jádrem problému. Z výpovědí držitelů povolenek vyplývá, že často nemuseli dokládat žádné mimořádné důvody a že dokument byl vnímán spíše jako benefit spojený s jejich funkcí. Někteří politici otevřeně uvádějí, že jim byla povolenka nabídnuta z ministerstva či v rámci sněmovních výborů, jiní si nepamatují, jak žádost zdůvodňovali. Vzniká tak dojem zavedené praxe, která se reprodukuje bez skutečné kontroly smyslu výjimky.
Dalším problémem je dopad na hospodaření uživatelů revírů. Podle vyjádření odborníků přicházejí místní organizace o příjmy z běžně prodávaných povolenek a zároveň jim vznikají škody za ponechané ryby, aniž by o jejich odlovu měly přehled. VIP povolenka navíc umožňuje rybolov i v místech, kde by jinak bylo nutné zvláštní povolení správců chráněných území či státních lesů, čímž se privilegium dále prohlubuje.
Ministerstvo i bývalý ministr zemědělství Marek Výborný argumentují tím, že jde o dlouhodobou praxi a že rybářský svaz údajně neeviduje zásadní problémy. Současně však existují konkrétní svědectví rybářské stráže i funkcionářů svazu o opakovaných konfliktech a porušování pravidel. Rozpor mezi oficiálním ujištěním a terénní zkušeností vytváří obraz systému, který se opírá spíše o zvyk než o transparentní a obhajitelné nastavení výjimek.
Vydáváním zvláštních povolenek bez jasných pravidel a bez vymezení skutečně výjimečných důvodů se fakticky vytváří nová privilegovaná skupina „vyvolených“, kteří mají přístup k veřejným statkům za podmínek, jež pro ostatní neplatí. Zatímco běžní rybáři musejí skládat zkoušky, platit vyšší poplatky a respektovat místní omezení, držitelé ministerských povolenek získávají plošné oprávnění lovit téměř kdekoliv, a to na základě rozhodnutí, které je nepřehledné, personálně závislé a prakticky nekontrolovatelné. Takto nastavený systém nepůsobí jako výjimka ve veřejném zájmu, ale jako institucionalizované zvýhodnění úzké skupiny osob spojených s mocí, funkcemi nebo společenským postavením.
Celá praxe vydávání VIP povolenek vyvolává nepříjemnou paralelu s kauzou Jeffreyho Epsteina v tom smyslu, že i zde veřejnost sleduje vznik uzavřeného okruhu lidí, pro které jako by platil jiný režim než pro ostatní. Nejde o srovnání povahy činů, ale o stejný pocit systémové nerovnosti: privilegovaní se pohybují v prostoru výjimek, nejasných pravidel a tiché tolerance moci, zatímco běžná pravidla dopadají jen na „obyčejné“. Právě tento dojem existence nedotknutelné vrstvy, která si díky vazbám na instituce dokáže otevřít dveře k výhodám, podkopává důvěru ve spravedlnost systému možná víc než samotný rozsah konkrétních benefitů.








